Retroedice: Výročí

Psáno před čtyřmi lety, na den přesně:

*Je to přesně rok, co jsem se chystala ani na nejexotičtější rande svého života. Pečlivě jsem si kulmovala mikádo, lakovala nehty, vybírala náušnice, šaty i boty, abych potom za auto zapřáhla vlek a vyrazila směr fórum Karlín. Gentlemansky mi tam zajistil místo na hlídaném parkovišti a dotáhl těch posledních pár decimetrů couvání, aby mi potem nezvlhly pečlivě aranžované lokýnky a doostra nabroušené oční linky. Ten večer byl pak jako bohoslužba, jeden jediný člověk dokázal naplnit celý sál svou energií a mně se chtělo brečet ze vší té lásky k životu, která mnou protékala. Spali jsme pak na starém rozkládacím gauči po bavičce (vysoce ceněný design by Jindřich Halabala), všude závěje prachu, dva roky nevětrané peřiny a zima jako v psinci. Můj večerní make-up, krajkové kalhotky i punčochy samodržky se tam hodily asi jako pěst na oko, ale ten večer byl nezapomenutelný. Hřáli jsme se navzájem a hned ráno jsme se v paprscích nesmělého slunce znovu milovali, jako by nám mělo něco utéct mezi prsty, a taky proto, že jsme ani jeden nemohli rozrušením spát.

Při kafi na benzínce volají naši, jak se mám a co dělám, a že pro mě našli skvělý byt, a tak jim tedy říkám, že mám asi novou známost, za byt že jsem moc ráda, a oni ví, že je to vážný, když to říkám dobrovolně. On se tomu culí, pyšný, že se k němu znám i před rodiči. Vraceli jsme se pak proti slunci zapadajícímu nad Brdy po čtyřech stech kilometrech na dálnici, za sebou metrák mramoru a zoxidovaného mosazného šrotu, jako když si staví vlaštovičky hnízdo.*

S tím, co vím dnes, už nemůžu s jistotou říct, jestli bych šla na tohle rande znovu. Koncert byl skvělý a nějaký čas potom taky. Aktuálně mám za sebou ale dva roky temna, přesně před dvěma lety touhle dobou se to začalo sypat, nemohla jsem si pustit rádio, protože hrozilo, že se (tak jako několikrát před tím) při úvodních tónech některé skladby nekontrolovaně rozpláču a budu muset zastavit na krajnici, dokud se nedám trochu do kupy. Doba, kdy jsem v noci nemohla spát a ráno vstávala s bolavým žaludkem. Doba, kdy jsem se zoufale snažila dát všechno do pořádku, přála jsem si, aby mě pochopil a chápal, zatímco on už byl emočně odpojený a čekal, jestli se polepším a získám si jeho lásku zpět.

Postupně už mě ty emoce trápily míň a míň, každodenní vnitřní utrpení otupilo smysly a postupně jsem se přestala rozčilovat, plakat nebo se smát. Všechno bylo jedno, nic mě nemohlo rozhodit. I to je příznak bolesti, že už nebolí nic. Když se s vámi někdo čtrnáctkrát rozejde, nejdřív to neskutečně bolí. Trpíte, nejíte, nespíte. Snažíte se, prosíte. U druhého rozchodu zapochybujete, jestli to bylo doopravdy. U třetího už čekáte, až se to přežene. U čtvrtého už to dotyčnému chcete dát trochu sežrat, ale když se schyluje k osmému, tak si dáte panáka a jdete spát, protože ráno moudřejší večera. A u toho čtrnáctého už necítíte vůbec, ale vůbec NIC. Je to prostě jenom taková ta rutinní potíž, jako když děti nevyndají nádobí z myčky. Prostě to necháte na ráno.

Teprve teď, po dvou letech zase začínám být sama sebou, stavím svůj vnitřní život na zelené louce a na úplně nových základech. Vlastně jsem se musela znovu učit, kdo vlastně jsem, a co od života chci, co mám ráda, a co by mi udělalo radost, a čím si můžu udělat život hezkej. Mám za sebou dva roky v totální depresi, v totální defenzivě vůči vlastnímu životu, kdy jsem nebyla málem schopna běžných věcí, musela jsem změnit práci a okradlo to mé blízké o dobu, kdy mě potřebovali. Je to vlastně šíleně nevýhodnej poměr- tři roky na obláčku výměnou za dva roky nejpekelnějšího pekla.

Pořád mám tu sestavu, co jsme tenkrát přivezli, i když spím jenom na půlce obří postele, kvůli které se mi do ložnice nevejde šatní skříň. Ta druhá půlka ještě pořád patří jemu, protože pro mě je to pořád muž mýho života, na pomyslným žebříčku má druhou příčku hned za mým tátou a ještě pořád jsem ráda, že se tohle všechno stalo, protože to změnilo můj život, a to jak ta první část, úžasná a krásná, která mi ukázala, že život může být skvělý, tak ta druhá, která byla šílená, a která mi ukázala, že to to krásný se dá přijít, ale taky bojovat, a že štěstí máme jenom sami v sobě. Tahle druhá, šílená část, mě posunula někam, kde by mě nenapadlo, že se někdy vůbec ocitnu, v mentálním světě, o kterém jsem nevěděla, že vůbec existuje.

Vím, že jsem dělala spoustu věcí blbě a vím, že bych se mu takhle novější, i když zatím nedokončená já líbila. Ale nedá se nic dělat, on už o mou půlku postele nestojí a já si nejsem úplně jistá, jestli bych se jeho svádění uměla správně poddat. Každopádně vím, že tohle byla nejkrásnější lovestory mého života a já si připadám jako vdova, která žije pořád stejně, v každodenních detailech si připomínám muže, pro kterého jsem byla tou správnou ženou. Nosím šperky od něj, křivák, který jsme spolu vybírali, voním parfémem, který pro mě vybral ve Švýcarsku na letišti. Jezdím autem, které bych si bez jeho pomoci netroufla (a ani nemohla) koupit. On je pro mě pořád měřítkem toho, co by mělo přijít dál, nic menšího už nechci. I když se naše cesty rozešly, zůstal kus z něho dál ve mně a v mém životě a asi to tak má být. A já jenom doufám, že ne mě vesmír nezanevřel a bude mi dopřáno, aby mi ještě někdy tak moc bušilo srdce, motala se mi hlava a vlhly kalhotky tak, jako s ním.