Recyvěci: Nevhodné chování

Tenhle text jsem nepsala já, ale někdo, s kým jsme tohle prožili. A i když dotyčný už ve zdejších vodách nepluje, pohodlně se usaďte, třeba s šálkem kávy, sklenkou vína nebo něčeho ostřejšího a vydejte se spolu s námi na procházku noční Prahou.

Život sám přináší situace, kdy touha a hladina alkoholu v krvi je silnější, než slušné vychování a člověk pak dělá věci, které by v jiné situaci hlasitě odsoudil. Nicméně nutnou (nikoli postačující) podmínkou je mít partnerku, se kterou všechny ty bláznivé nápady lze bez potíží realizovat a společná morální kocovina je ráno tím pádem poloviční. A to jsem si fakt myslel, že ta moje (nemyslím ex, ale tu současnou) je cudné stvoření, které se rdí i při polibku na uvítanou na nádraží.

A když je řeč o nádraží, než dorazila, vyměnili jsme si několik zpráv typu „Máš hlad?“, „Strašnej“, „Co restaurace? Nechce se mi teď nic chystat,“ „To zní dobře!“ „Fajn, tak tam zajdeme.“ S tím jsem konverzaci ukončil a těšil se, jak si večer užijeme a nebudu muset mýt nádobí (myčka je stále ve sklepě a přípojka na vodu se stále ještě sama neudělala).

Vyrážíme pěšky do nejbližšího restauračního zařízení. na co doklady, vždyť jdeme jen kousek a pak zase hurá domů. Výborná večeře, výborné pivo a slova letí vzduchem jak splašená. Její smích mi vždy zvedá náladu. „Kluci šli dneska do hospody,“ nadhodím po tom, co mi přišlo asi 44 zpráv stylu „kde se flákáš, vole?“ „Tak za nimi zajdeme?“ „To bychom mohli, dneska už nic nemám,“ odpovím ledabyle.

Po zaplacení vyrážíme na zastávku a autobus na sebe nenechá dlouho čekat. Moc mi nedochází, kolik je hodin, a cítím, že panák Jamesona na vytrávení začíná účinkovat. Doklady nikdo vidět nechce, tak spolu mizíme do centra hlavního města. Procházíme místy, kde jsem si hrál jako malý a vnímám, jak se to tu změnilo. Přesto vím přesně, co všechno jsem tady prožil. Nostalgie, C2H6O a její teplá dlaň v té mé účinkují jako omamné afrodiziakum. Docházíme k hospodě, kde měli kluci sedět, ale čas pokročil víc, než jsem si byl ochotní připustit, a nikde nikdo.

„Tak se projdeme, někam Tě vezmu,“ pronáším se samozřejmostí v hlase. „Ráda,“ zní odpověď. Sebejistě ji vedu k poslední konečné tramvaje, kde se ještě tramvaje otáčí přes takzvaný trojúhelník a vysvětluji jí, jak se to dělá a jak se výhybka sama staví do správné cesty, přestože si to ta tramvaj předtím „řízne“. Směje se mému výkladu, ale kráčí vedle mě tak samozřejmě, až mě to i po té době, co jsme spolu, dojímá. Jdeme po schodech dolů a já jí líčím, co si pamatuju s dětství a najednou jsme úplně sami. Vnímám její hlas a sám mám co dělat, abych ustál vzrušení dané samotnou situací, teplým večerem a její vůní. Sama zjišťuje, že to nebyla jen košile, co jsem si dnes neoblékl. Vedu ji do parku, který se tyčí nad nezvyklým výhledem na Nusle a Vršovice. Vzpomínám, jak jsem tu s klukama ze třídy řádil a jak jsme tu prolezli každý kout minimálně dvakrát. A teď ji sem vedu a ukážu jí část svého dětství, přestože to tu dneska vypadá jinak.

V místech, kde jsme s klukama překonávali křoví a kdo ví, co ještě, jsou teď schody a upravená cesta. Jen vstup do místa, kde s ní chci dnes koukat na rozsvícené město, je přehrazený řetězem. „Jsem tu víc doma, než ten řetěz!“ a s klidem alkoholu vlastním tuto překážku hravě zdoláme. Míříme po schodech na vyhlídku do zrestaurovaného místa, které vyzařuje nepojmenovatelné genius loci. Ona voní ještě víc než před chvílí a když se dívá z malého balkonku, který je tu dnes v noci jen pro nás, je krásnější, než v kterékoliv jiné denní době. Dole pod námi sedí skupinka mladých opozdilců s pet lahví s pitím, které evidentně dělá dobrou náladu a nejspíš brzy dojde, ale nás naprosto neruší. Líbáme se a její vůně mnou prostupuje. Dnes si vzala šaty z látky lehké skoro jako pavučina. Když ji hladím, ty šaty jakoby se samy vyhrnuly nad její boky. Jedním pohybem jí stáhnu kalhotky a tím druhým nás spojím. Je kolem půlnoci a my se milujeme pod širým nebem v centru hlavního města a zvukovou kulisu nám tvoří jen ti mladí dole. Naše orgasmy jsou tiché, ale intenzivní.

Odcházíme a oběma se trochu třesou nohy. Míjíme místního hlídače krátce po tom, co opět překonáme ten řetěz. Chvíli lituji, že nemáme žádné fotky z toho místa, ale tak nějak si myslím, že se sem ještě podíváme, nehledě na to, že ten hlídač to má jistě na videu. Oba máme žízeň, tak nacházíme ještě otevřenou restauraci, kde si dáme poslední drink a vyrážíme na poslední metro. Doma po rychlé sprše usínáme propletení a šťastní, že jsme spolu a s pocitem, že jsme provedli něco nehorázně nevhodného, přestože jsme přesně tohle dneska večer potřebovali.

Tak dobrou noc.