Kam s ní

Nebojte, není to reedice slavného fejetonu Jana Nerudy. I když, nikdy neříkej nikdy.

Přistál mi v práci v mailu termín, že nás čeká audit na životní prostředí. Říkám si, do prdele, to snad není týden, aby na něco nebyl audit. Ale co, zase to zvládneme. Klasika, zkontrolovat školení, projít veškeré bezpečnostní listy, shromaždiště nebezpečných látek a podobné náležitosti s tím spojené.

Nastal den D, hodina H a já vítal dvě úřednice. Na první pohled sympatické čtyřicítky, co se o sebe starají. Po klasickém úvodu v kanceláři a projití všech papírovin, což jsem zvládl na jedničku, projevily zájem projít si provoz. Říkám, jasan, jdeme na to.

Při pochůzce jim dávám výklad, co a jak se vyrábí, baby spokojené, tak si říkám, takový audit každý den. Ovšem jen do doby, kdy jedna uviděla popelnici na PET láhve. Otevřela jí, nahla se dovnitř a já zabodl oči na její krásnou prdelku. Říkám si, tak tobě bych takhle čůrákem projel kundu. Za zasnění mě vytrhl výkřik, no to snad ne? Myslel jsem že zjistila, jak jí sjíždím, ale ona se zvedla s kelímkem od kafe. A začalo kázání, že to nepatří do této popelnice atd. Druhá otevřela kontejner na směsný odpad a také se naklonila dovnitř. Podotýkám, že byla šukatelná, jako ta první. A hned, pojďte sem, jaktože tady máte zbytky svačin, když na to máte speciální nádobu?

Tak začalo takové to školení, kdy cítíte, že z vás někdo dělá blbce. Najednou nebylo na šukání ani pomyšlení a nejradši bych je vyrazil z haly. Každopádně nervy na uzdě jsem udržel, rozešli jsme se v dobrém, jenom s poučením o správném třídění odpadů a častějších kontrolách popelnic. Dohadovali jsme se akorát o jedné věci a to bude moje kontrolní otázka na vás.

Kam byste vyhodili prázdnou nádobu od Jaru na nádobí?