Jak to máme ...

Spousta lidí se mě ptá, jak že to vlastně spolu máme. S tím mým chlapem. Že mu nevadí, že se občas někdy, nahodile (někdy tedy zrovna ne nahodile) zatoulám, podívám "někam jinam".
Je to asi obehrané, ale je to opravdu o neprosté a bezmezné vzájemné důvěře, toleranci, pravdomluvnosti, úctě jednoho k druhému a opravdové lásce. Kdy jeden druhému vzájemně přejeme a dopřejeme. Ať už společně, o samotě ve dvou, nebo taky ne jen ve dvou. A taky o samotě jednomu bez toho druhého, to především.
Jde o uvědomění si, že i když jdeme životem spolu ve dvou, oddáni si vzájemně tělem i duší, se skutečnou láskou, nejsme jeden majetkem toho druhého. Myslím do té míry, abychom jeden druhého omezovali, zakazovali si a vytyčovali jeden druhému omezené hranice žití.
Když jsme o tom všem kdysi začali debatovat, rychle mě odzbrojil svým názorem:
"Když někdo uhne za zády toho druhého, je to nevěra. A nevěra je útěk, ze kterého se, ať si kdo chce co chce říká, těžce vrací domů. Vědomé a domluvené vybočení je v podstatě výlet. Výlet za vzrušením, zážitkem, zkušeností a poznáním něčeho nového, i sebe sama. A z výletu se člověk vždy vrací domů rád a většinou s úsměvem ve tváři".
Vím, že pro něj budu vždy jeho dáma, královna. Je šťastný, když jsem a nebo se vracím šťastná. Je spokojený, když jsem já spokojená a někdy i uspokojená. A náš společný intimní život má i po letech jiskru a je žhavý. Možná i díky tomu.
Dobře jsem si vybrala ... :-)