KDY JE ČAS SE ROZEJÍT?

Kdy je čas k rozvodu?
Kdy je ten okamžik, bod ze kterého není návratu? Není moc lidí, kteří spolu zvládnou žít a vztah vydrží. Většinou spěje pomalu do záhuby už od samého začátku. Pomalu, plíživě, jako rakovina. A ty příznaky každý přechází, ignoruje, omlouvá. A čím déle manželství trvá, tím hůř se z něj odchází. Propojují se vazby, majetkové, v počtu potomků, společných věcí.

A zvyšují se problémy. Partneři jsou v podstatě nepřátelé a každý bojuje o vítězství. A hledá důvody, zástupné důvody, problémy. Pochybení partnera si ponechává jako esa v rukávu a když je vhodná příležitost, vytasí je a použije je jako zbraň proti nepříteli. A poukazování na chyby v minulosti, výčitky toho samého stále dokola. Partner totiž toho druhého vychovává. Přetváří ho k obrazu svému. Tak jakého ho chce mít. Když partner něco má udělat, tak ten druhý chce, aby to udělal přesně podle jeho představ a jinou variantu nepřipustí, považuje to za pochybení a začne hledat chyby.

A partnera to unavuje, nastaví se do obranného módu a začne dělat to stejné, chce srovnat skóre. A nepřátelství se prohlubuje, často partneři začnou hádky nahlas a v přítomnosti dětí, ve snaze jim nenásilně vnutit svou pravdu, mnohdy sebelítostí, na což dítě také tak zareaguje, pravdu pochopí až v dospělosti. A jak se nepřátelství prohlubuje, partner je víc a víc naštvaný, myslí si - polib mi prdel krávo, potom to začne říkat nahlas a žena kuje železo, dokud je žhavé. Tak do muže vandruje, klavíruje, valí do něj a valí, až to muž nevydrží a vybouchne. A vyřve na ní všechno, co si jenom myslel. Neschopná kráva , která neumí vařit, šukat, uklízet, o děcka se nestará, celkově stojí za hovno a navíc je i hnusná. A sbalí se a jde do hospody nebo někam jinam, na kolo, na fotbal, hlavně pryč z toho toxického prostředí.

Ona si stěžuje kamarádkám, ty jí podpoří, pomlouvají ho, nenechají na něm nit suchou, je to ten největší hajzl pod sluncem a nabádají jí k rozvodu. Když jsou doma děti, začne brečet, děti se ptají, co je ti maminko? Nic, tatínek mi ublížil. A děti tatínka mají za nepřítele. A tak je chvilku tichá domácnost, začne se to uklidňovat, pomalu to je všechno fajn, po čase si zašukají, na vše zapomenou, nasypou si popel na hkavu a každý vezme vinu na sebe, zase se milují. Pouhé ticho před bouří. Ta přijde velmi rychle a s větší intenzitou. A to už se nadávky a výčitky křičí nahlas, přidává se na intenzitě, zaznívají věci- že já vůl si tě bral, dnes už bych si tě znovu nevzal.

A postupně se stávají nepřáteli, už vyhledávají příčiny konfliktu, dělají si naschvály, že není cesty zpět a zbývá jen jedno, kdy a jak se rozejít.
Každý konflikt nesmazatelně poznamená vztah a nikdy už to nebude jako dřív. Každý šrám zůstane v paměti a zvětšuje odcizení. Je to jako s prknem, do kterého se natlučou hřebíky. Nové prkno je hezké čisté. Když se do něj zatlučou hřebíky, tak se dají vytáhnout. Ale i po vytažení v něm zůstanou díry, které nikdo neodstraní, zůstanou navždy.
Takže i po hádkách, které se mnohdy vyžehlí, nikdy nebude vztah takivý, jako dřív.
Ten scénář je vždy stejný a většina mých spolužáků je již dávno rozvedená.
Muž a žena jsou odvěkými nepřáteli a cesty z toho není. Již Vlasta na Děvíně kula pikle a intriky proti mužům. V každé ženě je kus Vlasty...