Když neznáte nudu

Posledni roky neznám pojem nuda. Užívám si šanci, co mi život dal 27.9. 2022 ve 23:47 na křižovatce v Hlinsku. Přežila jsem.

Přežila jsem toho vola v náklaďáku, co projel stopku. A odměnou mi byli skvělí kluci hasiči. Fakt od té doby děkuju vždy, když nějakého profíka potkám. Jasně. Zase mě zasypte řečma o dobrovolných. A já jim jejich kus dobré práce neupírám. Ale tohle byli profíci. Skvělí. Laskaví. A pro mě nesmazatelně úžasní kluci. Usmívali se na mě a já totálně mimo jen vnímala jejich úsměvy a říkala si "Je to dobrý, vždyť se na tebe smějí.". Auto bylo na totálku. A ze všech stran. Ale jejich úsměv mi říkal nepadej do šoku, je to dobrý. Žiješ. A od té doby se snažím žít tak, abych mohla vždycky říct "Žiju kluci.". Snažím se je nezklamat.

Prožívám každou emoci. Nestydím se za svůj hlasitý smích. Ukazuju slzy, když je cítím v očích. Objímám své blízké srdečně. A odmítám plýtvat časem na lidi, co si můj čas vynucují a nezaslouží. Proč taky. Já taky nejsem ta, která je hodna všech. A tak je to v pořádku. Protože každý má to své. A jak říká můj táta. Vrána vráně oko nevyklove. Takže nechme vrány pospolu a buďme třeba ledňáčky. Nejsem fialová čokoláda, abych dělala radost všem.

A taky... vždy se ráda podívám... Na zadek pěkného hasiče v uniformě. Jasně, že ho podvědomě svlékám. Sundavám mu ty jeho šle, rozepínám kalhoty... Prsty obtahuju siluety boků při sundávání černých boxerek... Těším se, co je pod nima.... A pak se roztočí majáky a chlapci odjíždí pryč.

A co Vy přátelé? Komu byste poděkovali, kdyby jste mohli?