Sladký hřích

Vždycky se mi spolehlivě seběhnou všechny sliny v puse, když prst poprvé zejede do té hezky kluzké štěrbinky a ucítíte, jak trochu toho mazlavého kluzka ulpí na špičce prstu. A potom prst olíznete a víte, že tohle je ono, že to chce štěrbinku roztáhnout prsty a zabořit jazyk co nejhloub to jde, abyste mohli na celé ploše jazyka vychutnat tu dokonale vyváženou chuť, která se nejdřív rozleje na patře a potom zajede až dozadu do hlavy, kde v našem mozku sídlí ty nejprimitivnější pudy. A neudržíte se, musíte lízat dál a čím víc lížete a sajete, tím tekutější a mazlavější to je a máte pocit, že to nikdy neskončí, že se v té chuti snad utopíte, dokud nepolknete poslední sousto… a víte, že to je jedinečné, že nikdy to nebude tak dobré, jako když je tahle laskomina speciálně pro vás a podle vašeho gusta.

Máte to? Celá pusa upatlaná a jazyk vás trochu bolí, protože málo trénujete. Ale víte, že chcete víc, zabořit tam celý obličej a žít jenom pro tenhle okamžik, bez ohledu na následky. A i když vám hlava trochu napovídá, že jde o po čertech hříšné dobrodružství, nemůžete se odtrhnout a chcete pořád víc a víc, až na konec.

Já vím, občas se člověk neudrží, ale miláčkové, takhle se věnečky nejí. Správně vychovaný amatér jí zákusky vidličkou!

Kaloriím a hříchům zdar.