Buřt

Včera jsme si s rodinou chtěli udělat příjemný večer. Prostě jsme chtěli být spolu.
A tak jsme si zapálili oheň v krbu na zahradě, nalili dobré moravské víno a vytáhli špekáčky z Lidlu.

Musím říct, že je to takový obřad. Prvně ho hezky nařežete na ježka, potom napíchnete na vidlici a pak už jen hledáte plamínek tak akorát na jeho opékání. Po chvilce začne krásně zlátnout a vy si užíváte ten pohled, jak ho plameny olizují ze všech stran.

Po nějaké době začne konečně syčet a tuk pomaličku kape na ohořelé dřevo, kterému se to líbí a plamínky se zvyšují, aby dosáhly až k němu. Z krbu se táhne ta známá vůně očouzeného masa a všichni bedlivě sledují barvu buřtu pomaličku rotujícího nad plameny.

Při pohledu do ohně vzpomínám na první nesmělé doteky za zvuku kytary. Kdy mi tváře červenaly nejen z té teplé záře, ale i z té ruky, která mě držela kolem pasu. Na to jak mi gentlemansky svítil na cestu ke stanu, ze kterého se za chvilku začalo ozývat vzrušené mlaskání a čvachtání. A zdaleka nebylo jediné v celém kempu.

V jednom okamžiku všichni naznáme, že je čas připravit plastové talířky, nakrájenou Šumavu a hořčici.

A pak to přijde! Prsty to sice pálí, ale jazyk je nedočkavý a chce okamžitě ochutnat. Křup. Křupavá kůže buřtíku je prokousnuta a šťáva společně s tukem zaplavuje chuťové pohárky. Aby to mělo ten správný říz, je potřeba namočit hezky každé sousto do hořčice a občas zakousnout chleba, který to všechno vyrovná.

Dívám se po ostatních a nikdo ani nedutá. Mastné pusinky jen vydávají takové to spokojené mlaskání, boule za ušima se zvětšují a je nám dobře.

Dlouho si potom ještě povídáme, zazpíváme si Stánky a na konci večera se shodneme, že je úžasné, být spolu. Že být s rodinou, z naprosto obyčejného okamžiku dělá ten výjimečný.