Bohyně ubohosti

Máme být poctěni nad míru,
bohyně moří a vesmíru
vstoupila mezi nás, běžný lid,
nemáme šanci ji pochopit.

Maluje nahá a v garáži
zatímco snědý muž přiráží
zezadu do kundy až to mlaská,
to je ta pravá a ryzí láska!

Mrdá jak všech kurev královna
kunda je velká a bezedná,
vaří esenciální gastroporno
krmě, jimž není na světě rovno.

Jazýček s příchutí lanýže,
kterým ráda vše vylíže,
kundička roní créme brulée,
tohle je noblesa, dámy milé!

Kdepak zapíjet jídlo pivem,
raději urologickým aperitivem,
nachcat si do sklenky a pak rty smočit,
to je prý vážně nadzemský pocit!

Prožívá alternu v oparu absintu
zamění kvalitu pouze za kvantitu,
jen dohrát úspěšně tuhle rošádu,
stůj co stůj oddálit poločas rozpadu.

Volává po slávě a pozornosti,
ač v sobě je sama a bez radosti,
denní a hlasité chválení sebe samé,
stojí na kapitálkách – ach, jak jsou chabé!

Není s to reálně zavnímat,
že pýcha vždy přecházela pád,
a všichni zpupní samozvanci,
budou vyzváni k poslednímu tanci.

Je to snad plavný waltz? Bude to gavota?
Lesk představ versus plochost života,
stát po boku všech lidí smrtelných,
bere za urážku, nekalý a zlý hřích.

Je i tak jednou z nás, obyčejná bytost,
mohla by vzbuzovat časem i lítost,
až si však vyrve sama trám z oka,
možná ne do dne, možná do roka...

Pochybná postava z podstavce padá,
potupy pocit má vskutku nerada,
dobyla všechny jednotky pozornosti,
vrátí se pro nové… bohyně ubohosti.