Amatéři

Od té doby co jsem na Amatérech, jsem tady potkala opravdu hodně lidí.

Když si představím, že za každým tím zeleným světýlkem je nějaký osud... Někdo, kdo vláčí svůj batoh plný zkušeností a vzpomínek, a dostal se až sem. Možná na okamžik, možná na roky...

Někteří chtěli mé tělo, jiní mou pozornost, další moje srdce, někteří dělali, že nic nechtějí a jiní fakt nic nechtěli.

Člověk si připadá jako v nějaký fabrice, kdy třídí, vyhazuje, ukládá do regálu na později a nebo balí do krabičky s mašlí. A pak to zase všechno po nějaké době musí přehodnotit. Luxusní dáreček letí do koše, to co bylo odloženo, najednou je oprášeno a takhle si člověk zahrává s místními osudy.

Asi je nám útěchou, že jde o virtuální prostor, a proto máme pocit, že není třeba brát až tolik ohledy. Protože tohle není skutečná realita.
Tady se může vše a nemusí nic.

A tak se nám otevírá svět neomezených možností, kde všichni můžou být tím, kým chtějí, ne tím kým jsou.

Jenže je pak strašně těžký a smutný, když člověk otevírá ty krabice a zjišťuje, že obal předčil obsah. Že je to jen pompézní reklama na něco, co už dávno známe a víme, že nefunguje.

Ale co si budeme, to rozbalování je stejně nejkrásnější.
Už jsem tady do noci vedla psychologické debaty, u kterých mi padal mobil únavou z ruky, ale stejně jsem to potřebovala všechno sdělit a pochopit.

Mnohokrát mě zradilo mé tělo a musela jsem všechno odložit, včetně kalhotek a moje ruce se stávaly nástrojem mého virtuálního společníka.

Už ani nespočítám, kolikrát jsem byla vytočená a zklamaná ze všeho co vidím, čtu a prožívám.
Mockrát jsem si řekla dost, tohle přece není můj svět. Moje krevní skupina. Mám tohle všechno zapotřebí?

Ale zase naopak ty stovky potutelných úsměvů a myšlenek, který vás vnitřně hřejou a když loupete brambory, tak se vám tak nějak loupou líp, díky tomu zelenému světýlku někde v dálce, které mělo chuť vás rozesmát.

A přestože nic nehledám, tak nacházím a ztrácím...

Minimálně sama sebe.
Je to skvělý hřiště se o sobě něco dozvědět, pokud člověk naslouchá a je ochotný se dívat do zrcadel, která tento prostor nabízí.

A taky spoustu těch světýlek, který už nepotřebujou být jiný. A tak nejsou lepší ani horší, protože ví, že by lhaly hlavně sami sobě.
Už jsou dost starý na to, aby blikaly tak, jak chtějí ostatní. Těch si vážím moc a že jich tady je.

No a pak jsou tady ti, kteří vám na cestu svítí pořád, i když tu zrovna nejsou. Je jich fakt maloučko, ale o to vzácnější jsou.
A i kdybych si z týhle lechtivý a šílený show měla odnést "jen" je, tak to stálo zato!