Co je v domě…

…není pro mě. Anebo naopak: Co je v domě, to je pro mě. Dvě protichůdná pravidla. Já odjakživa dával přednost tomu prvnímu. A kdo ví, třeba jsem se tím ochudil o mnoho krásného sexu nebo o svou životní lásku…

Ačkoli jsem byl – jako každej – na střední zamilován do několika svých spolužaček, tahle zásada mi neustále problikávala v hlavě, že jsem se o nic nepokusil. A když jsme střední končili, tak jsem se na pomaturitním večírku tak opil, že jsem se už o nic ani pokusit nemohl.

Naopak studentské brigády svou krátkodobostí mohly skýtat zajímavou příležitost. Na ně se mé pravidlo nevztahovalo. Brigády netrvaly dlouho a v případě neúspěchu nehrozilo, že se s dotyčnými budu dál potkávat. Ale zase se při nich nedostavovaly ty příležitosti. Až na jednu. Jenže ona dotyčná se chovala vlažně a mladý, krátce plnoletý kluk nepředstavoval objekt jejího zájmu.

Vysokoškolská studia se nesla v podobném duchu, jako ta středoškolská, studentky z mého ročníku byly tabu. Naštěstí se dalo lovit ve vodách jiných ročníků, jiných fakult, jiných univerzit…

A po skončení studií se svou zásadou řídím snad ještě úzkostlivěji. Kolegyně pro mě neexistují. I kdyby byly nezadané a sebekrásnější. Myslím si, že vztah na pracovišti má více záporů než kladů. Co kdybychom se pak rozešli ve zlém? Představa, že musím denně vídat někoho, kdo mě nesnáší (a já jeho), není příjemná.

Jenže zrovna dnes u nás byla na pohovoru uchazečka o zaměstnání. No myslím si, že pokud ji přijmeme, asi svůj postoj přehodnotím...

A jak to máte s tím, co je v domě, vy?