Nikdy jsem nebyla vysloveně zásadový člověk. Pár jsem jich jistě měla a držela se jich po celý dosavadní dospělý život, ale operace a pobyt v nemocnici zásadně změnil můj pohled na svět a život. Pominu teď, že ještě před rokem bych každého mladého kluka nebo muže minula bez povšimnutí a to i kdyby byl doslova onen princ na bílém koni. Prostě zásada. :-)
Ovšem člověk míní a život mění. A to právě pozoruji u sebe. Dost výrazně tedy. Jsem přístupnější změnám názorů a zásad. Tvrdila jsem, že nebudu plýtvat svým talentem a psát sem cokoliv. Hle a blog je na světě. Zamyšlení nad další podstatnou změnou mého názoru a chování. Tak nějak mně k tomu nakopl článek jedné blogerky, kterou ráda čtu. O co tedy jde?
O „šmírování“ jak to lze expresivně označit. Vlastně u mě jde v podstatě o nevinné „dívání se, pozorování a sledování“, které si nechávám jen pro sebe a své potěšení. Ráda bych si to myslela. Jenže ono to šmírování je, byť nám zde lidé svými fotkami i videi své soukromí nabízejí dobrovolně. Takže jsem se smířila s myšlenkou, že tady je to přeci OK.
Jasný, že nestojím s dalekohledem u očí, abych sledovala sousedy přes ulici. Onehdy jsem si všimla, když jsem si vzala nové brýle, že on tedy ano, ale jen jsem s úsměvem zamávala. A jsme u mého zamyšlení.
Nehodlám rozpitvávat etiku, vhodnost, nevhodnost, ale lidskou blbost, kdy si odpíráme věci, které nás mohou jakkoliv potěšit, jen proto, že nevíme co by tomu řekli lidi.
No tak se soused koukl! Mělo by mně to v mém věku vlastně těšit a ne urážet či jakkoliv pohoršovat. Mně neubylo a jemu to udělalo radost. Taky moje chyba, měla jsem zatáhnout závěsy.
Mít tenhle rozum o 20-30 let dřív!!! Odpírat si kvůli mínění okolí taková potěšení!!! Odpírat si kvůli mínění okolí jakákoliv potěšení!!!
Tak jsem se rozhodla to nedělat. Tedy vlastně dělat. Dělat všechno, co mi nějak přináší radost a potěšení. A takové šmírování k tomu patří. Takové a podobné rozhovory jsem vedla se svým kamarádem už delší dobu a pak mně jednoho dne zaskočil pozváním do svého bytu na kávu.
Nešlo o nedůvěru nebo strach, je to gay, ale o to vědomí, že domů nikoho nezve, protože tam má toho svého miláčka, kterého si tam hýčká.
Neodmítla jsem, to by ho ranilo, ale podivné přítmí, které v bytě panovalo mně přeci jen trochu zaskočilo. S úsměvem mně vedl do obýváku, kde v rohu stálo překrásné dřevěné křeslo, u něj malý stolek a u zdi sedačka. Jinak prázdno.
Bylo to jako kino, interaktivní kino, protože když jsem se pohnula, postavy v mém filmu mně sledovaly a dělaly co jsem chtěla. Oni dva to chtěli, vzrušovalo je to a já si užila to šmírování jak nejvíc to asi šlo.
Jsem ženská, takže koukat na dva chlapy mi nijak nevadilo. Je to podobné, jako když muži koukají na dvě sex provozující ženy. Ale ten pocit, že je to chtěné šmírování od všech zúčastněných byl skvělý. Žádné výčitky, špatné svědomí, ale jen čisté poznání, jak blbá jsem byla, když jsem si plno věcí odpírala.
Je úlevné přestat se pohoršovat, že se lidi dívají. Jestli z toho mají takové hezké pocity jaká já tehdy, tak proč jim to nedopřát. A dost možná Ti, na něž se jejich pohledy upírají to vnímají taky dobře a mají stejně hezké pocity, jako já, když mně sledoval soused.