Óda na vítr

Podzim, pondělí, den pošmourný až běda...
Ani lísteček se nepohne, což mám většinou ráda, ale dnes mě ta nehybnost venku znehybňuje i uvnitř. Tedy nejen uvnitř mého bytu, kde je naopak teplo, vlídno, klidno. A to mě kupodivu vyvádí z míry...
I ve mně je nějak podivně nehybně, do ničeho se mi nechce, dokonce i věčně přítomné myšlenky jakoby ustaly v neustálém víření mou hlavou.
Vzpomenu si, že jsem nedávno narazila na verše, které jsem určitě napsala za větrného dne a vzdala tak hold jednomu z živlů, který mi moc k srdci nepřirostl, ale dnes mi jeho absence z neznámých důvodů začala chybět.
Tady jsou:

Větře,
vstoupil jsi do mého života jako letní vánek dotkl se lehce mé ruky a rozechvěl kapky rosy ze kterých se moje tělo skládá

MÁM TĚ RÁDA?

Když zesílil jsi s podzimem a rozfoukal mou duši jako mlhu nad lesem chvíli jsem se bála
Ztratila jsem představu kdo jsem

A zimní vichřice zmátla mě ještě víc v sněhových vločkách padala jsem k Zemi a ta mě přijala v své náruči jak matka

A najednou jsem věděla jsem součástí
OCEÁNU
VESMÍRU
LÁSKY

A v mém bytí se rozhostilo
jarní bezvětří
Co na tom záleží
jsem-li květina, ptáček, dítě, ...

MILUJI TĚ!

Jak jste na tom s živly vy? Který vás fascinuje, který vám nahání strach, se kterým souzníte?