Bez názvu

Jedu autem, venku leje jako z konve, takže celý město prakticky stojí a mám spoustu času nechat myšlenky plynout. V rádiu dobře hrajou a najednou mě zasáhne důvěrně známá melodie, zpívám si spolu s rádiem a cítím, jak souzním. A mám hrozně silný pokušení o tom hned napsat a zveřejnit. Byly by to takové dvě mouchy jednou ranou. Trochu se v tom porejpat, připomenout si tu šílenou bolest, trochu se politovat a tím se v tom porejpat i jemu a jako bonus mu tím zprotivit krásnou a oblíbenou písničku, protože psát emotivně fakt umím. A taky vím, že je dost naprd, když vám oblíbená kapela občas připomene jednu z nejbrutálnějších životních havárií. A je ještě víc naprd, když vám někdo ze záhrobí kazí i o to, co nestihl otrávit za společného života.

I když je blog moje nejlepší a nejúčinnější terapie, vím, že se neudrží a občas nakoukne. A v tom je to dilema. Můžu být brutálně upřímná k širokému publiku, protože si tím srovnám myšlenky a ten dialog, i když probíhá převážně mezi mnou a mnou, mi dělá dobře. Ale můžu být brutálně upřímná, i když vím, že tím ublížím tomu, z koho se tou svojí terapií léčím? Doteď mi to bylo jedno, protože mě všechno bolelo tak, že mi bylo úplně jedno, jestli svým textem odpálím granát. Ale teď už vedle toho občas zvládám i trochu myslet a tak si říkám, jestli by se nešlo léčit nějak potichu, aniž by to ubližovalo lidem okolo, i když u jsou mimo moji smečku. Jestli by nebylo lepší přestat ty emoce stříkat okolo sebe jako když se hnojí řepka karcinogenníma sajrajtama. Přestat vyhledávat tyhle šílený emoční horský dráhy, protože už vlastně ty velký emoce ani tak moc nepotřebuju, nepotřebuju pofoukat na ramínko ani pohladit po čele. Prostě a jednoduše, možná je nejvyšší čas nasadit filtr a posunout se dál, přestat jitřit to, co už by mělo být dávno zahojený, protože všichni víme, jak to vypadá, když si pořád dokola strháváte strup. Já už nechci žádný strupy, ani jeho, ani moje.

Nechci žádný velký emoce ani radost z toho, že se jedovatý šíp zapíchnul tam, kam se zapíchnout měl. Chci jednoduchý život bez velkého trápení, citových dilemat, pochybností a strachu, že když o svého partnera přijdu, ukáže se v celé své nahotě kdo a jaká vlastně jsem, že budu vypadat jako ovce zběhlá ze stáda, ptáče vypadlé z hnízda. A že budu ovce zběhlá ze stáda a ptáče vypadlé z hnízda. Některé ovce ale takové jsou, že se radši pasou na bodlácích a ve skalách místo na šťavnaté travičce s ostatními a některá ptáčata se holt musí naučit létat a lovit dřív než jiná. Ale to z nich nedělá vadné kusy. A stejně tak já nejsem vadný kus, tam jsem se jenom sama zaškatulkovala na základě svých životných karambolů, když jsem si myslela, že nejsem dost dobrá jenom proto, že jsem nebyla dost dobrá pro lidi kolem sebe. A mám-li být upřímná sama k sobě, zatím nejsem ve fázi, kdy bych chtěla sama sebe za partnerku, moje nároky na sebe ještě pořád převyšují to, kam jsem na své cestě došla. Tohle mi ale nevadí, je v pořádku mít nároky sama na sebe, snažit se každý den být lepší verzí sebe sama, povzbuzovat se i trochu krotit.

A možná jsem předchozí dva roky kazila život nejen sobě, ale i jemu, protože věděl, že vždycky najde emoce o něm a pro něj, že jsem nebyla schopna po celou tu dobu přijmout realitu a pustit ho ze spárů, že jsem se zjevovala, když jsem se zjevovat neměla, psala, když jsem psát neměla a o věcech, o kterých jsem psát neměla. A je to hrozně drsný, když to napíšu na rovinu, ale už bych si fakt měla konečně najít něco nebo někoho jinýho a on taky. Už totiž nechci žádný velký emoce a lásku až za hrob, která musí čelit překážkám až do nebe, několika zlým čarodějnicím a podobným lahůdkám. Už chci chlapa, kterej má svůj život po kupě, má pořádek v sobě a umí si udělat pořádek i ve svém životě a ve své rodině. Chci chlapa, v jehož životě budu mít místo jaké chci, a jaké potřebuju, chlapa, kterej se nebojí, čelí tomu, co přijde a uvažuje prakticky. Chci se s ním smát, koukat při sklence vína na hvězdy, koupat se ráno ve studené vodě, pít v zimě s nohama pod dekou whisky s ledem, procházet se po břehu moře a skákat ze skály do zatopeného lomu. Vařit večeři a péct bublaninu. Šukat v ložnici, na kuchyňské lince i v noci cestou z baru v tmavém zákoutí, kde nás může někdo objevit. Deset minut nebo celý dopoledne. Normálně žít, protože už jsem moc stará na nekonečný horský dráhy.