Proč?

Před očima mám tmu, vím, že jsem při vědomí a pak si vzpomenu. Mám skvělou práci a za vedoucí kometu - ta zazáří a zhasne. Ta moje je ve fázi zhasínání a ráno na poradě škrtla sirkou v posledním pokusu zachránit si svou záři a nikdo netušil, že tím zapálila doutnák a způsobila výbuch. Ten můj! Takže po nejasné jízdě taxíkem sedím na nějakém nemocničním lehátku, za ruku mně soucitně drží sestra se slovy, že to bude všechno v pořádku.
Je taktní, citlivá, laskavá. Prý jen ověří informace a já apaticky přikývnu. Vlastně na všechno na co se ptá přikývnu. Do chvíle než padne jeho jméno. Ale ano, jestli se mi něco stane, tak ať ví první, že je taky otec a měl by se podle toho zachovat! Přikývnu.
EKG ještě napůl nevnímám, odběry krve a kanylu už líp. Dokonce radím sestře kam. Kapačka funguje. Dali mi nějaký příjemný kefír do žil, aby mně stabilizovali a uklidnili. Dýchám, vnímám, žiju, přežiju. Dveře denního stacionáře se pořád otvírají a zavírají, jak mně chodí sestry kontrolovat.
Pak to slyším. Jeho hlas. Hlas který kdysi způsobil, že se mi podlomily kolena, hlas kterým mi nasadil růžové brýle. Hlas který se teď hlasitě dožaduje, že chce vidět manželku. Zasměju se. Fakt to řekl? Ještě si to pamatuje? Zavřela jsem oči, nechci ho slyšet! Je to jen špatný sen, ten kefír do žil není tak skvělý, jak jsem si myslela.
Otevřela jsem oči. Blbost, měla jsem je nechat zavřené! Stál tam. Zešedivěl, zestárl, vymakanou postavu nahradil pupek, zůstal jen ten hlas a překvapivě pořád jiskrné oči, které mně sledovaly. „Ku***a co je s Tebou?“ ptá se ten hlas. A co bys tak myslel? Říká ten můj v hlavě. Roky to táhnu sama, starám se o autistické dítě. Naše dítě. A už mi fakt není třicet.
„Jak víš, že jsem v nemocnici?“ zeptám se nakonec unaveně. Odpověď vlastně slyšet nechci. Chci aby odešel, jinak bude ten kefír na uklidnění k ničemu. „To je jedno, zůstanu tady s Tebou,“ odpovídá a sestra přibíhá. Moje srdeční funkce vyvolaly poplach, protože vidličku, kterou bych ho ubodala tu nemají.
Další vylepšení kefíru zabírá, probírám se a on tam pořád je. Ignoruji ho, mému srdci to pomáhá, jeho odchodu ne. Nastává několik dlouhých hodin divného ticha, které ruší jen jeho courání po pokoji, kdy mi nalévá vodu a podává kelímky s vodou. Konečně vchází lékař a moje záchrana.
Stabilizovali mně, když je tu manžel, tak mně pustí domů a za týden nástup na lůžkové oddělení.
Byl rychlejší a já se nevzmohla na slovo. Doma mně starostlivě ukládá do postele. Jsem unavená, nechci to řešit, chci spát.
Je ráno a probouzím se odpočinutá, vyspaná. Je mi relativně dobře a tak jdu bytem. Ze synova pokoje se ozve otázka. Nakouknu, usměju se se slovy, že máma bude v pořádku a pokračuju do kuchyně. Šok, další srdeční zástava. Je opřený ven z okna a kouří. Stojím před kuchyní a beze slova pozoruji tu postavu.
Tak ještě mu zůstal ten luxusní zadek. Trapně zakašlu, rychle típne a se zářícím úsměvem se otočí. „Už jsem si všechno zařídil, zůstanu tady. Můžeš prý i kávu, ale s rozumem,“ říká a zase se mi podlomily ty kolena. Zradily mně už podruhé. Naštěstí brýle mám už dioptrické a do růžova nejdou naštěstí tak snadno nabarvit.
Ale proč ne, po těch letech, kdy jsme mu byli ukradení si zasloužím pár dní odpočinku. Ať si to zkusí, jaké to je starat se! Znám ho, vydrží mu to tři dny, nikdy to dýl nevydržel. Pak uteče, tak proč si dělat starosti.
Je půl třetí ráno, pořád tu je, ale vidličku mám pro jistotu pod polštářem. Pálí mně otázka proč se vrátil, proč tu najednou je, proč se stará? Ale nechci s ním mluvit, ty podlomená kolena jsou varování a hlas i prdel jsou pořád úžasné. Proč si pamatuje, které jídlo mám ráda? Proč si pamatuje, že nesnáším jeho povalující se ponožky? Proč vůbec odešel?