Řeka zapomnění

Život je jako mapa. Ten náš je cesta po mapě, kterou přejíždíme prstem. Nebývá rovná a už vůbec ne snadná. Je klikatá a vede přes kopce a údolí. Ale je to naše cesta a ten prst je ovládán naší vlastní vůlí, kudy a jak bude přejíždět.
Někdy si musíme pod vysokým kopcem odpočinout, zastavit se, nabrat sílu, ale je pak uspokojující vyjít nahoru, zdolat kopec a podívat se za sebe se slovy o zvládnutí a radostně seběhnout dolů do údolí, kde na nás čeká plno vzácných rostlin a tvorů. Některým říkáme lidi.
A občas nás náš prst na mapě zavede k řece. Je to řeka zapomnění.
Už jednou jsem u ní stála a teď ji našla podruhé. Mám zavřené oči a všemi smysly vnímám tu touhu vstoupit do ní. Nechat se unášet jejím klidným tokem, který přináší bezstarostnost. Stačil by jediný krok a i když řeka teče klidně, tak síla jejího proudu by mně strhla do klidu a zapomnění.
Vypadá to tak jednoduše, tak snadně.
Otevřela jsem oči a upřeně sleduji tu klidnou hladinu, která se zdá nehybná. Mohutnou sílu vody, zdánlivě líně plynoucí korytem. Je tu ticho, žádné rostliny, tvorové, ani lidé. Jen všeobjímající ticho, které jakoby beze slov zvalo k tomu udělat ten krok. Které vábí a vyvolává touhu ho udělat.
Už jsem to všechno jednou zažila a ten krok tenkrát neudělala.
Šla jsem dál po jiné cestě, abych zase slyšela zvuk vzácných květin šumících ve větru, zvuky tvorů, kteří mně míjeli a já je se vzájemnou úctou. Zvuky lidí. Odmítla jsem zapomenout a odcházela jsem s bolestí na duši, která mně neopustí, protože jsem ten krok do vody neudělala.
Pohyb mého prstu po mapě byl klikatější a cesta vpřed ještě těžší. Víc kopců, ale i víc krásných prosluněných údolí plných života. A nesla jsem si vzpomínky sebou.
Dnes tu tedy stojím znovu, ale jsem jen průvodce. Držím ho za ruku, pevně, tak jako celý jeho život. Vím, že chce zpátky někoho, kdo mu chyběl, koho postrádal, od koho čekal pomoc a lásku, živil naději.
A přesto jsem ho sem přivedla, aby u této řeky našel svou sílu odpustit, našel odvahu stočit prst jinam a jít dál životem po své vlastní nesnadné cestě a s bolestnými vzpomínkami, tak jako já před lety. Aby překonal tu touhu po jednoduchém řešení.
Tiše a citlivě mu říkám, že pokud se rozhodne vstoupit, není cesta ven a nikdo neví, kde řeka končí a jak. Bude ho unášet proud.
Sleduji jeho touhu a pak ucítím pevný stisk ruky. Známý, důvěrný.
„A mohla bys mně ještě kousek cesty doprovodit, než najdu i odvahu jít dál sám?“