Ráno

Uznávám, že toho rána jsem skončil dřív, než obvykle. Dřív, než ona. Na svou omluvu dodám, že jsem byl fakt nadrženej. Vyklouzl jsem z ní a zrovna když jsem přemýšlel, jestli se do ní pustit jazykem, nebo počkat, až budu připravenej na další kolo, nasupeně vstala a práskla dveřma.

A mně došlo, že to je ten okamžik. Že právě v té chvíli je jediná věc, kterou můžu a chci udělat. A tak jsem šel za ní a řekl jí to. Že už se na naše setkání netěším tak, jako dřív. Že ze všech pocitů, které si z nich odnáším, převažují ty, o které stojím úplně nejmíň. Frustrace, rozmrzelost, marnost.

Zaskočilo ji to. Chtěla být naštvaná za to, že jsem si odbyl svoje a nepočkal na ni. Místo toho se jí po tvářích koulely slzy, protože pochopila, že to myslím vážně. Že už nebude žádné "příště".

Přemýšlím, jestli jí někdy dojde, že konec nepřišel kvůli jednomu prásknutí dveřmi. Přišel proto, že už jsme si dávno přestali povídat o věcech, které jeden od druhého chceme.

Kdyby tenkrát řekla, že se cítí odbytá, nebo já přemýšlel nahlas, možná by k tomu nedošlo. Dlouhodobý vztah nám dal falešný pocit toho, že není nutné mluvit o věcech, které jsou přece samozřejmé. A když se k falešným pocitům přidá trochu té frustrace na jedné straně a ukřivděnosti na druhé, nic dobrého z toho nevzejde.

Budu na to muset myslet, až si příště budu chtít po ránu zašukat.