Takovéto jakési selhání

Dnes jsem měl to potěšení vidět dvě nádherné dívky, jako by je sám Michelangelo osvobodil z nejlepšího cararského mramoru, a ony experimentovaly v Glory hole.



Narazím na to tady náhodou, sice pozdě, ale ne zas o tolik… a řeknu si, proč to nevyzkoušet, holky avizovaly, že chtějí kouřit a moc rády polykat semínko… a když se jim bude někdo líbit, tak s nimi může mít i sex…



A já na to, proč ne, co hroznýho se se může stát, než že prostě odejdu s nepořízenou… inu, může to být horší.

V temné místnosti fronta jak na banány o socialistických svátcích, poslušně jsem se zařadil a čekal….



Čekal a čekal, na obrazovkách v nekonečné smyčce vyhrávalo porno, ve veřejných prostorách hetero nahoře a gay dole… a já čekal spolu s ostatníma chlapama, nevěděl jsem, co čekat, tak jsem nečekal nic.



Ono je asi zajímavé to, že jsem byl poněkud nervózní, protože jsem v tom podniku byl poprvý v životě, takže něco jako nadrženost, kterou horko těžko dusili pod pokličkou pánové přede mnou i za mnou, jsem moc nepociťoval. Ono už vlézt dovnitř bylo pěkně poučné; bordeltáta na mě hned uhodil, co tu chci, já že jsem se dověděl o jisté akci. A on na to: „Tady jsou furt akce, tohle je soukromej klub, sem chodí členové si za vstupný jen tak posedět, popít, zúčastnit se nějaký akce s holkama, co tu jsou pořád.“



Dochází mi, že jít dál nebude tak jednoduché a položím tedy dotaz: „Co musím udělat, abych se stal členem?“



Tím jsem však bordeltátu pobavil a hned mě poučil: „Sem choděj, co tu vidíme často a co známe, nemůže sem přijít prostě jen tak někdo z ulice.“



A to mě zaráží a tedy reaguji: „Promiňte, to mi přijde jako hlava 22… jak můžu tu být známej a přitom nepřijít poprvý?“



Bordeltáta krčí rameny: „Členem se staneš, až tě tu uvidíme vícekrát za krátkej čas. Ale dál můžeš.“



Tedy lépe mi rozmixovat mozek nemohl, ale nechám to ad acta, ostatně jako většinu věcí, co nechápu, vysolím prachy za vstupný (karty neberou, prý ženáči nechtěj být na výpisech, což mi dalo rozum až chvilku na to… já debil myslím, že když mám vztah, tak se nekurvím jinde…. Prostě doma a pořádně, třeba čtyřikrát za den a pětkrát za noc. Ale to jsou ony romantické představy, kterej měl jeden pozbýt už ve dvaceti, ne jako já v třiceti šesti… nechávám opět ladem a jdu tedy nahoru do cílové destinace.



Už tenhle rozhovor mi moc nedal. Ani ten kontingent, co tam čekal. Nějak jsem věděl, že řada na mě už nepřijde, a taky ne… ještě přede mnou stálo deset chalanů, když velkej El Comandante v lyžařské kukle zavelel fázi dva. Dává to smysl, že někdo ty holky hlídá, nicméně to, že tam je i kameraman, nebyla zmínka. To mi bylo ale celkem fuk, jen mě to překvapilo.



Začal gang bang organizovanej El Comandantem. Ten rozhodl kdo jde na řadu, kdo si ještě počká, jak máme být „polosvlečení“ a kukla na hlavu povinná.



Dívky byly nádherné, i když se nechávaly prznit desítkama těch cápků, jop, jsem vlastně jeden z nich… a přesto jsem nebyl. Povím, proč. Snažím si ho nahonit, při pohledu, jak nějakej typ klátí starší krásku zezadu, ano, to bere… ale ne tak, jak bych chtěl. To moje mikroskopický hovado (hovadítko) se nechtělo vzmoct…. Klidně by i stříkalo, byť bylo na půl šestou… ne. Prostě mých slehlých sedm číslíček jsem smutně žmoulal v rukou. No jo no, když visí, má sedm, když se postaví, má čtrnáct. Ano, mám kapesní čůrátko. Wikina sice říká, že je to evropskej průměr, ale co tak vidím kolem a kolem za ty godzilly, co jsou připravený rozmlátit půl japonskýho pobřeží, tak si o „průměru“ myslím své.



Ale co, mám už takovejch mindráků a komplexů, že přes ně nevidím na chodník, to si mám ještě dělat hlavu z toho, že mám malý čůro? Stejně to nezměním, s jakým jsem se narodil, s takovým chcípnu.



Prostě mávnu rukou, ale nad čím nemávnu, je to, že ten malej zmetek se ne a ne postavit. El Comandnte je poněkud hrubý, direktivní, s ničím se nesere. Patrně to tak je v pořádku, ale mě to moc nepřidá. Když na mě přišla řada a už jsem byl slečnám nahým a krásným jako výjevy nymf od Muchy, na dosah, Comandante mě za ruku nevybíravě bral, strkal a umísťoval. To pro mě bylo poněkud antikoncepční. Nicméně jsem doufal stále v zázrak… ale ani když mi ten knoflík objala rty jedna z oněch krásných víl, stále nic. Poté Comandante zavelel konec. „Jděte všichni do prdele, zmizte...“



Jeden by řekl, že mám klasickej případ erektilní dysfunkce, ale nemám, svoji miniaturu mám v pořádku, ale v hlavě mám bordel a ten způsobil, že jsem byl slehlej a měkkej jako rozbředlej slimejš.



To, že jsem tam byl jen dvě minuty v dosahu bělostných Venuší, mi nevadilo, ani to, že se kolem hemžili všelijací cápci, i ta kamera mi byla fuk, ale to, že jsem se nezmohl, to je selhání… a to já nemám rád.



Obvykle když selžu v něčem, v čem nechci prohrát, tak to jedu znova a znova… třeba dokud se nepozvracím únavou, ale prostě to probořím… jenže to jde v počítačových hrách, ve výzvách, které si sám naordinuju, ale v životě ne… když ti ujede vlak, nikdy už po té koleji žádnej nepřijede, když mineš příležitost, zmizí jako ranní mlha nad lesy, když slunce dosáhne poledního a už ji nikdy mít nebudeš. Takový je život. Smířit se s tím jedině dá, ale to bohužel nic nemění na tom, že mě ta moje náhlá impotence „sere“.



Doma jsem zkusil tady alespoň vzít tu svoji silikonovou Julču a aspoň vzpomínkách navodit to, že jsem u bohyň zpět a jsem dokonce ten, kterého vyvolily, aby se s nimi mohl propojit, intimně poznat jejich vagínu. No… ten můj falus impedicus se vystříkal, i když byl měkkej. Bezvadný…



Jeden by šel s pocitem hanby, trapnosti a vlastní bezcennosti spát… ne, já jsem nakrklej. Hlavně na sebe. A tak jsem se z tý frustrace prostě vypsal.



Doufám, že ty, co si přeci jen přečetli tenhle elaborát, jsem trochu pobavil, ale takový je život… jde se dál.