Vlaky

Miluji cestování vlakem! Často je to dražší než auto, často je to pomalejší, ale člověk nemusí v cíli hledat a platit parkování, za to platí tramvaj a hledá správný autobus. Ale to není ten důvod. Cestování vlakem je bizár, přesněji ti lidé v něm. Nejlepší je velkoprostorový oddíl, kde se potkají lidé z různých intelektuálních skupin a samo sebou s těmi dementy je největší sranda. Paní telefonující na celý vagon, skupinka borců komentující skupinu holek, skupina holek řešící své hrátky, paní co jede do nějakého Brna a neví kdy vstoupit, borec učící druhého skládat Rubikovu kostku, což jsem stejně nepochopila, týpek vyprávějící o kamarádce, co šla do rychlých prachů, parta kamarádů s pivky v ruce a mnoho mnoho dalšího. Určitě jste se alespoň jednou usmáli a vybavili si nějaký svůj zážitek. Jenže plno příhod není jen při samotném cestování, ale i na nástupištích a okolí nádraží, kde je to taky mix různých společenských a sociálních skupin.

Jeden den jsem jela do Ostravy, ten den zpět domů a druhý den opět do ní. Vystoupím z vlaku a v Ostravě na hlavním nádraží, což je jedno z mála nádraží s nadchodem, vlezu na eskalátory a jedu netradičně směrem nahoru. Na zádech veliký těžký batoh, v jedné ruce těžký stan, ve druhé spacák s karimatkou a ještě kabelku přes rameno. Na sobě, což byla chyba, dlouhé letní plátěné kalhoty, protože v krátkých sukních vlakem necestuji, přeci jen se často do vlaku nastupuje poměrně strmě nahoru a chápeme se, není potřeba to dělat, přičemž do jedné kapsy kalhot jsem strčila mobil a do druhé těžkou peněženku plnou drobných. Ach jak ty mince nesnáším. Přeběhnu nadchodem do hlavní haly a začnu ve spěchu sbíhat takové široké schody. Já myslím, že je to všem už jasné. Pěkně rytmicky nahoru a dolů mi skákaly nejen kozy, ale i mobil a mince. A znáte to, ten pocit, když vám padají kalhoty? Ano, taky mnohem častěji je nemůžu zapnout, ale občas se zadaří, třeba když máte kalhoty od někoho půjčené nebo když povolí guma. To vydrží, si říkám, že to zadek jako nejširší část udrží a pak si je potáhnu, plné ruce, všechno těžké, chtěla jsem být co nejrychleji dole a na chvilku si to položit. Nejen já chtěla být co nejrychleji dole. No prostě mi spadly, zachytila jsem je stanem na půl žerdi někde v okolí kolen, takže okamžité nouzové zastavení, položila jsem karimatku, spacák se vydal vlastní cestou do dolních pater a já jednou rukou tahala kalhoty do původních výšin. To se mi ještě nestalo, třeba se obnažil zadek, ale takhle…
Všechno ostatní probíhalo dobře a večer jsem bez komplikací odcestovala zpátky domů, abych se do Ostravy vrátila následující den. Tentokrát dosti nalehko, jen s kabelkou, přijdu opět k onomu schodišti a jdu dolů. Už tolik nepospíchám. Nahoru jde mladší sympatický pár, ona krásné dlouhé šaty ke kotníků a asi hned pochopíte, proč nevím, co měl na sobě klučina. Protože, jak mi jistě mnoho z vás potvrdí, v takových šatech se jde blbě do schodů, blbě se s nimi jezdí eskalátory nebo se s nimi blbě vážete do popruhů, když vás hasiči zachraňují z pokažené lanovky. No a tak to slečna vcelku pochopitelně vyřešila tak, že si šaty vzala do ruky a nazvedla. A dle mého skromného soukromého názoru to přehnala. No vyhrnula si je víš, než bych to třeba udělala já. Normálně jsem scházela ze schodů a viděla její k……. Asi je to místo s divnou energií.

Z vlaků mám zážitků více. Možná už jsem to někdy psala nebo se zmínila, ale tak rok, možná už dva nebo tři, hrozně to letí, jsem jela na výlet na pár nocí do Budapešti. Moc pěkné město. Bohužel s Maďarskem úplně nesousedíme, takže jsem u česku sedla na vlak a ke státní hranici jsme přijeli včas, pak jsme jeli přes stát, jehož lidem z nějakého důvodu říkáme bratia a možná kde indiáni vytrhali koleje, kde možná vlaky dodnes táhnou koně a kde si nejsem jistá, jestli ještě nesvítí petrolejovými lampami, no prostě v té rozvojové zemi jsme nabrali asi hodinu zpoždění. Zpáteční cesta byla podobná, Maďaři dostali ke hranicím vlak na čas, pak jsme nabrali snad půl hodiny zpoždění a protože v Břeclavi jsem měla jen asi 15 minut na přestup a protože paní průvodčí byla dost nepříjemná, rýpnula jsem si větou: „Doufám, že ten EuroCity do Polska na nás bude čekat.“ Slíbila, že to zařídí. Nevěřila jsem jí. Asi deset minut před příjezdem do civilizace, kde si sakra dobře hlídejte kufry a kde nejsou automaty na jízdenky, ach to naše příhraničí, bylo hlášení napříč vlakem, že EC 123 (nevím) čaká! Na rtech se mi vykouzlil úsměv, že celý vlak čeká jen na mě a to jedu jen 20 minut jízdy. Nicméně vyskočím z vlaku jako první a jakýkoliv jiný vlak nikde. Kecala, napadlo mě. Podívám se na odjezdové tabule a svítila u něj taky půl hodina zpoždění. To je divné, ten vlak jede jen z Vídně, to je tady kousek, co se asi stalo? Za pět minut tento vlak začal přijíždět k nástupišti. V čele rakouská červená lokomotiva, za ní naše česká modrá a pak vagónky. Vyskočila rakouská průvodčí zrovna z vagonu, kam jsem chtěla nastoupit, protože jsem tam měla místenku a začala té české něco povídat, přičemž jsem chytila jen slovíčko „problem“. Vejdu do vagonu a bylo to tam divné, byla v něm tma. Najdu svoje místo a usadím se. Spousta míst je volná, byť tam byly rezervace třeba až do Polska, to tolik lidí zrušilo cestu? Až v tento okamžik jsem si uvědomila, že je něco špatně. Všechny rolety byly stažené. Světla svítila slabě a ve vagonu bylo horko a dusno. Informační obrazovky byly vypnuté. Za chvíli kolem projela ta rakouská lokomotiva, ve vagoně bylo ticho. Zjevně se ta česká pokazila a rakušáci vlak jen odtáhli na hranici a dál si s ním dělejte co chcete. Kolem mě prošlo uličkou dítě jen v plence. Zvedla jsem se a chtěla si dát batoh nahoru, až v tuto chvíli jsem se rozhlédla po voze. Za dítětem pádila holčina v mých rokách v sukni a podprsence, o tři řady dál seděl chlap bez trička, přede mnou se pár ovíval nějakými papíry, snad jízdenkami. Ve vagoně nešla klimatizace ani jiná ventilace, okna nešly otevřít a bylo v něm horko na zdechnutí, což jsem si pomalinku začínala uvědomovat. Za chvilku se vlak rozjel a začalo tam něco hučet, něco foukat. Vystupovala jsem další stanici, takže jsem to zvládla bez obnažování (stejně bych se nejspíš ovládla), ale zvědavě jsem si ty lidi při vystupování prohlížela a jo, byl to zážitek.

Chtěla jsem ještě něco do třetice, ale nic mě nenapadá. Tak snad jen krátce pražští taxíkáři. Co si budeme, když jsi myšlením zedník a po haluzi se ti podaří udělat si řidičák, jdeš jezdit taxíkem. No a to jsem přišla na stanoviště taxi v Praze na nádraží a přede mnou šla nějaká cizinka, mluvila anglicky, s sebou veliký kufr. Chtěla na letiště. Banda jednoduchých kouřících individuí si ji zvědavě prohlédla a hlasitě zneužívaly její jazykovou bariéru poznámkami jako „To je kočička, ty nohy.“, „Tu bych klátil.“ nebo „Chci vidět, jak vypadá pod tím.“ Normálně se mi udělalo zle. Chtěla jsem jet taky na letiště, docela jsem pospíchala, nakonec jsem paní zastavila a nabídnula jí levnější, byť taky předražený airport express, že je to podobně rychlé a za chvíli odjíždí. Kdybych neměla naspěch, jedu tramvají na Veleslavín a pak autobusem. Paní byla ráda, možná jsem ji zachránila a já si ještě vyslechla poznámku na svou osobu. Chlapci netušili, že já jim rozumím. Už asi vím, proč taxíky moc nevyužívám.

A co vy, nějaké story z vlaku? A příběhy o tom, jak tam trkáte půlku osazenstva si nechte, to vám nežeru.