Nemůžu šukat, abych šukala...

Nemůžu psát, abych psala...
A nemůžu šukat, abych šukala...
Prostě jsou věci, které by mozek rád ovládl, ale vždycky vyhraje to vnitřní já.

Když píšu blog, tak je to prostě nevyhnutelný impuls, kdy musím teď hned všechno sdělit. Prostě si tak jezdím košíkem po obchodu a najednou mám ta správná slova. Pokud v tu chvíli nejsem schopná je všechny napsat, tak za pár minut je po všem. Veškeré myšlenky utíkají kamsi do prázdna jako obláčky a jsou navždy ztraceny, pokud si je nevyfotím do paměti, nebo nenaťukám na mobil.

A zase na druhou stranu, pokud se snažím něco ze sebe vymáčknout, nefunguje to. Kolikrát si říkám, to je zajímavý téma, napíšu pár vět a v hlavě je prázdno. Mozek odmítá cokoliv dalšího poslat. A druhý den mi to přijde jako totální blbost, kterou každý ví a zná...

A stejně tak to mám i s šukáním.
Tak ráda bych byla otevřená všemu, co vypadá lákavě jako právě upečený křupavý chleba, ale tělo má svůj radar a ví...
Je to nějaká naše obrana proti zklamáním? Je to intuice, která vás v tom životě vede dál?

Když jsem přišla sem, tak jsem si psala s jedním opravdu vysoustruženým týpkem. Ten nahoře se vyřádil, on tomu asi dost pomohl a výsledkem bylo dokonalé tělo jako z reklamy na boxerky Calvin Klein. K tomu pohled zatoulanýho štěňátka a člověk nemohl neocenit, jak se to celý povedlo. Ale! Už ta komunikace mě měla varovat. Klouzalo se jen po povrchu, probíhaly takový ty otřepaný fráze a ne ne jít trochu do hloubky.
Když v tom přišla zpráva, ať si zapnu webku, že pokecáme.
Proběhla rychlá výměna tepláků za župan a nasadila jsem výraz, že takhle chodím přece po bytě běžně. Připojili jsme se, já natěšená, on natěšený, ale energie nula! Po pěti minutách jsem začala počítat proužky na povlečení za ním a mouchy na zdi. Jemu to připadalo, že to jde asi dobře a tak najednou slyším, jestli bych se nemohla svléknout, že si trochu pohoní.
No tvl!
Zajímavé jak tahle věta dokáže být v jednom případě tak vzrušující, když se k tomu přidá správná atmosféra, tón hlasu a vibrující nadrženost a v jiném případě může být tak asexuální, že se cítíte jako kus masa. Vymluvila jsem se na to, že někdo přišel a hned to vypla. Klučík to nevzdal a ještě párkrát mě ukecával, ale já už nemohla.
Vždycky přemýšlím, nakolik mu ten radar nesepl a možná má pocit, že by to bylo fajn a nakolik je to čistá zoufalost, že když nic, tak aspoň něco a cítí tu stejnou nudu jako já.

A zase vzpomínám na opačný případ, kdy jsem byla na srazu ze základky po x letech a povídala jsem si s úplně "obyčejným" klukem, který nikdy ve třídě nijak netrčel a byl spíš takovým tím šedým stínem v davu.
Roky mu vyrýsovaly vrásky, obarvily pár vlasů na šedo a vyprávěl mi, jak cestoval po světě jen tak s batohem a neměl nikdy nic naplánovaný. Prostě se poddal tomu tady a teď, a s tím se posouval v různých krajinách a užíval si to naplno.
Pro mě jako klasickou turistku, do puntíku všechno naplánovaný, s dvěma kopiema zdravotní kartičky a delegátama za zády, to bylo fascinující. Miluju na chlapech odvahu. Přijde mi tak sexy!
Najednou tam není žádná myšlenka na to, kde se asi myl, jestli žebral o jídlo, nebo spal na hnoji, prostě tam jen sedíte a představujete si, že má zabořenou hlavu ve vašem klíně v nějaký chatrči a pak se vaše těla spojí. Něžně, vášnivě, s tím zvířecím nádechem, který chce všechno. A hned! A dlouho!

Přála jsem si, aby se mě alespoň dotknul u toho vyprávění a radar mi prozradil, jestli by to šlo nebo ne. Což se stalo. Najednou mě pohladil po zádech a oznámil, že musí čůrat. Dostala jsem dvě stě dvacet do celého těla. Všechna ta energie se spojila a putovala okamžitě a nekompromisně do jednoho místa, kde vytvořila měkoučké a mokré prostředí, kdyby náhodou...
Miluju tenhle stav, kdy se vás tělo neptá, prostě vám to oznámí.

A jak to dopadlo? Nijak. Mozek začal vymýšlet kraviny.
Že se skoro neznáme...
Jestli chci být nevěrná...
Jestli by to taky chtěl...
Ale ono někdy není špatný to nechat v té snové rovině. Co kdyby to pak nestálo za nic, že jo?

No každopádně už vím, že není všechno zlato, co se třpytí a že nemůžu šukat, abych šukala. Nebo když se to ode mě očekává. A vlastně ani ukazovat frndu. 😉

Znám jen jediný případ. Když jsem s někým dlouho a miluju ho, tak se to dá celkem rozjezdit... 🙈😃