Milé bravíčko...

Proč se ženem za orgasmem?
Tahle otázka mne provází životem od té doby co mi v mém péru tak nějak divně zacukalo a začala z něj nekontrolovatelně stříkat tekutina a zároveň to bolelo a zároveň to byla úleva od bolesti a zároveň radost, smutek, štěstí,zloba, prostě těch pocitů v jeden okamžik, že málem zkolabuje mozek, jak to pobrat nemůže a pak v zápětí reset a vystřízlivění, nabíhání systému.

Já nevím jak vy, teď se asi ptám spíš mužů, protože ženy to mají podle mně trochu jiný a víc jednoznačný. Představuju si, že se prostě cítí krásně a chtějí se tak cítit pořád a taky můžou, můžou ten okamžik opakovat víckrát za sebou a užívat si to, dokud se toho nenasytí.

Takže jak to máte vy muži? Já jsem totiž sám u sebe dost zmatenej, já orgasmus potřebuju a snažím se ho dosáhnout a když se to stane a je po všem, nastane strašná změna, jakobych se za to nenáviděl, najednou mám pocit viny, že jsem provedl něco špatného. Je to vlastně hrozný, asi něco jako vrah, co musí zabíjet, aby ukojil svojí potřebu, ale pak si uvědomí, že je to chyba. Ale s tím rozdílem, že vyvrcholit přece není chyba. Jediný okamžiky, kdy mi to přišlo v pořádku, bylo, když jsme vyráběli děti. Nojo, ale já nechci při každém šťouchu vyrábět děti, i když, asi by jich moc nebylo , takže v poho 😄