Samotáři

S blížícím se podzimem na mě padla nostalgie. Procházím pod stromy, na kterých díky intenzivnímu dešti začalo žloutnout listí takovým tím zvláštním způsobem, kdy listy přeskočí podzimní zbarvení a přes občasné rezavé fličky začnou jít rovnou do hněda.

Nemám náladu se ani oblékat, ani pravidelná ranní sprcha, mytí a fénování vlasů mi nedělá radost jako obvykle. Probírám se hedvábně hladkými prameny vlasů, které jsou lehoučké jako pírko, abych nakonec na sebe natáhla pohodlné džíny, černé svetrové pončo do půli stehen a holínky v anglickém stylu. Na poslední chvíli ještě vytáhnu jednoduché černé náušnice a čerstvě učesané vlasy stáhnu hřebeny do jednoduchého uzlu. Na procházku okolo domu to stačí. Do jednoduché kožené brašny hodím mobil a oproti svým zvykům do uší zasunu bezdrátová sluchátka. Normálně chodím ven bez nich, poslouchám nebe a stromy, ale dneska prostě hudbu potřebuju, abych měla alespoň trochu nějaké nálady. Brouzdám se travou, trochu courám nohama v trávě a stahuju ze stébel kapičky rosy a jako malá holka se otáčím za sebe a koukám, jak v ranní stříbrné trávě za sebou nechávám ostře zelenou klikatou stopu. Koukám na nebe, na kterém se mezi našedlými mraky tu a tam občas objeví paprsek šikmého posledního slunce. Do uší mi hraje California dreaming od Mamas and Papas a už si ani s obličejem bez make-upu a se staženými vlasy nepřipadám tak úplně marná, nějak se poddávám té podzimní náladě a moje naladění začíná odpovídat té nevyumělkovanému podzimnímu ránu. Courám se ránem s rukama v kapsách džínů až ke kazatelně na kraji lesa, kde se ještě válí studený ranní stín. Koukám pod nohy, na trávu a kapky rosy a kdyby mě nahlas nepozdravil, tak do něj vrazím. Vždycky zmizí a zase se objeví, bez vysvětlení nebo nějakého klíče. A když to vypadá, že už to bylo, že zmizel a můžu o něm přemýšlet v klidu a v minulém čase, objeví se. Takže teď se objevil. Nevím, jestli chtěl, nebo náhodou, každopádně mě zastihl nepřipravenou, se studeným nosem a studenýma rukama, nečekaně zaclonil slunce. A tak tam tak stojíme proti sobě, lesní obr a parodie na lesní vílu.

A já vím, že on to ví. Nečekala jsem to a nejsem připravená a on zná lesní zvěř, ví, co se ve mně odehrává. Usmívá se a já pořád koukám jako čerstvě vyoraná myš. Polknu nasucho a on udělá ten poslední krok ke mně. Zaboří ruce do mých vlasů a hřebínky, které držely jednotlivé prameny pohromadě strčí do kapsy u bundy, aby mohl nabrat moje vlasy mezi prsty, aby se dostal na holou kůži na mém krku a zátylku. Cítím, jak mi tuhne páteř, nemůžu se ani hnout, jen přijímat doteky a polibky a přitom cítím, jak mi měknou kolena a vlhne klín. Vím, že to udělá, i když stejně jako já ví, že se za to budu proklínat, ví, že mě zase bude bolet ego z toho, že jsem mu podlehla, i když jsem si stokrát přísahala, že ne, že tohle dámy nedělají. Jemu je ale asi jedno, jak to mají dámy. Pro něj jsem teď kus lesa, samička a blíží se říjen, období říje. Nevím, jestli jeho, mojí nebo nás obou.

Bere mě do náruče a vysazuje na jeden ze stupňů žebříku kazatelny, stahuje ze mě džíny i kalhotky a s péčí a láskou mi nazouvá zpátky holínky, asi aby mi nebyla zima, nevím, teď už on musí myslet za nás za oba. Ještěže mám dlouhý svetr, takže nemusím sedět holým zadkem na drsné borové kůře. Cítím jeho jazyk i drsné vousy ve svém klíně a mám pocit, že mě vzrušení roztrhne, cítím jeho prsty v sobě, dva, tři, nevím kolik, a mírná bolest z toho objemu oddaluje můj orgasmus, takže vím, že až to za malinkou chvilinku přijde, čeká mě zatmění slunce. Líbá mě, něžně, a já se pomalu vracím zpátky na zem, kde už je nebe modré jako jeho oči a on se usmívá, jako by tohle dělal každý den k snídani, jako by byla samozřejmost, že tady, na svahu nad střechami domů plaším svým hrdelním křikem ptáky, kteří se snaží ulovit co nejvíc brouků ještě před přicházející zimou. Jenže v tom úsměvu je dobrý pocit z dobře odvedené práce jenom půlka. Ta druhá půlka je jeho neukojený chtíč a vědomí, že jsem ve stavu, kdy udělám cokoliv, kdy je všechno dovoleno. Něžně si mě otočí zády k sobě a postaví na nejnižší stupeň žebříku, aby nemusel krčit kolena, rozepne kalhoty a nestihnu ani zalapat po dechu. Šuká mě nadoraz, s prsty na mém poštěváčku, abych každý příraz cítila dvakrát. Cítím za sebou tu obrovskou postavu, jeho ruku, která chytne obě moje prsa do jedné, těla, která kopírují svoje křivky navzájem, svou hlavu schovanou v důlku mezi jeho bradou, ramenem a krkem. Mám pocit, že na sobě cítím váhu celé přírody, jako bych se teď pářila za všechna zvířata v tomhle lese, tak malá se cítím. Vyndá svou ruku z klína a chytí mě za vlasy a donutí mě se předklonit a pořádně vystrčit zadek. Silou si mě vmáčkne do klína, aby mohl přestat přirážet a jenom počkat tu poslední sekundu na příchod orgasmu, který nás oba zaleje jako horká vlna, kterou cítím v sobě spolu s pulzováním a cukáním nás obou, uši zalehlé, ve kterých slyším jen svůj tep, jako když si k uchu přiložím mušli od moře. Drží mě na sobě, měkkou a malou, chce se mi zívnout, ale potlačím to. Líbá mě do vlasů, ale vím, že to je blízkost přechodná, smutná, že ani nemá cenu se otvírat.

Zase zmizí, odejde do lesa, nebude. Protože to je on, samotář. Večer budeme zase sami. Každý u svého stolu, s jedním prostřeným talířem a starým hrnkem na čaj.