Inzerátová mizérie, díl 613.

Asi deset let zpátky jsem jednou nad ránem seděl v místním nonstopu a z dálky pozoroval ženu okolo třiceti pěti let, jak se na baru snaží z místních pijanů dostat názor na právě hrající skladbu Hurt od Johnnyho Cashe. Nedostala z nich nic víc než opilecké mručení. Ne, že by toho za střízliva bylo víc. Vůbec jsem nechápal, co tam dělá. Rozumově ani vzhledově tam nepatřila. Kontrast tak velký, že jsem dočasně vystřízlivěl. V hlavě mi proběhla spousta myšlenek, ale ten moment jsem vůbec nepochopil. Scéna jako z konkurzu na potenciálního partnera. Stačilo říct prakticky cokoliv smysluplného a člověk by se kvalifikoval jako pozdně odpolední výčitka. Jako vhodný dárce genetické informace. I bez vyladěného profilu na LinkedInu. Možná i pouhý neverbální projev náklonnosti k této písni by stačil na žhavý sex. Snad jen jiný tón opileckého zamručení. Ale nedostalo se jí ani té trochy. Viděl jsem rozčarování nad nutností slevit z nároků. Vnitřní boj. Příliš bolestně si byla vědoma skutečnosti, že tahle slevová akce ji vyjde zatraceně draho. V očích měla vepsané intenzivní zklamání nad naprostou debilitou osazenstva, vztažené na celé mužské pokolení. Aspoň pro tu noc.

Přečetl jsem si pár aktuálních blogů o inzerátech. Muži zklamaní z reakcí žen, ženy ze stupidity mužů. Rozčarování nad obsahy, obsahy o rozčarování. Přitom všichni tušíme, že není nejlepší nápad hledat vysněného partnera nad ránem v nonstopu. Může to vyjít, ale... Pokud už hledám nad ránem v nonstopu, nemůžu se zlobit za nevyžádané a alkoholem živené reakce, o které vlastně nestojím. Je to nerovný boj proti pravděpodobnosti a cena za nalezení je vyjádřená v jednotkách energie spálené odmítáním. Kolemjdoucí navíc při letmém pohledu oknem spatří jen masu opilců, se kterou splyne i sebekrásnější diamant. Můžete si nalhávat, co chcete, ale faktem zůstává, že jste v tom nonstopu s nimi.

O skladbě Hurt její autor Trent Reznor prohlásil, že poté, co ji přezpíval Johnny Cash, patří už navždy jemu. Cashova verze je skutečně jeho životní příběh. Příběh starého unaveného muže rekapitulujícího svůj dlouhý život. Dlouho jsem originál ignoroval. Myslel jsem, že se jedná jen o horší verzi té stejné písně. Ale není to pravda. Změna interpreta mění (kupodivu) interpretaci. Reznorův originál je mnohem sugestivnější a temnější. Každá věta, každé slovo. Už to není zpověď mnohdy hřešícího, ale taky milujícího a hlavně plnohodnotně žijícího starce. Je to krátký záchvěv naděje před stisknutím spouště. Mohl jsem to mít všechno. Jinde. Jindy. Ale nemám.

Je rozdíl mezi tím, když si člověk podá inzerát za účelem normálního seznámení, a když někdo nabízí služby za úplatu. Pokud za sebe chcete nechat ostatní platit, rovnou si odmítání nekonečných zástupů místních makaků započítejte do ceny. Posílejte zálohové faktury. Nevím. Tak, jako se člověk dobře pobaví nad amatérskými zkazkami o neandrtálcích, kteří na klávesnici píší často z internetu vypůjčeným penisem, tak ho stejnou měrou otravuje neustávající fňukání o nespravedlivém nezájmu o předražené nabídky. A čeho vlastně? Jdete svou leností té jednoduchosti naproti. Chápu, někoho vzrušuje prostě si nechat zaplatit, a o peníze samotné třeba ani nejde. Rozumím. Taky ale pochopte, že vám to nikdo nevěří, když si tu každá druhá, třetí, čtvrtá amatérka řekne o odměnu. Splýváte. A změna interpreta mění vyznění písně. To neznamená, že si nezasloužíte slušné reakce. Jen strach ze ztráty potenciálního zákazníka v mase primitivů je možná úplně zbytečný. Třeba v ní prostě žádný zákazník není.

Nikoho se nezastávám. A na nikoho neútočím. Chápu otravnost nekonečné vlezlosti a arogantních reakcí na slušné odmítnutí. Sám se nikdy nikomu nevnucuji až do bodu, kdy mě to poškozuje a připravuje o zážitky. Je to cena za... vlastně ani někdy nevím za co přesně. Ale to je jiný příběh. S podobným chováním nesouhlasím, ale je pochopitelné a očekávatelné.

Takže pac a pusu a na shledanou v komentářích pod dalším blogem o stovkách blbých reakcí na inzerát.