Mrchovité dny

Tenhle blog měl být menší update, ačkoliv nevím, jestli mi vůbec projde. (Už jednou prošel... Ale asi je lepší ho celý smazat, než ho vrátit do konceptu)

Mrcha půjčená se stala mrcha moje. Vidím ty komentáře, které přijdou virtuálně poplácat po čůraku a prohlásit, že měli pravdu, že takhle to nemohlo vydržet. Gratuluji, virtuálně se poplácejte po čůraku.

Ale abych pravdu řekl, je mi to jedno. Protože ta mrcha mi po strašně dlouhé době dodává něco, co mi chybělo. Dodává mi chuť žít aktivně. A teď, jak to myslím. Zatím znovu nelezu po skalách, ačkoliv provazy už jsem po pár letech zase měl v ruce. A trochu to s tím souvisí. Vyhrabává ze mě části, o kterých jsem si myslel, že jsou pohřbené a už se nikdy neukážou. Dodala mi klid na duši. Dodala mi odvahu znovu o něco usilovat. Dodala mi odvahu znovu někoho obejmout s vědomím, že se mi skutečně oddává. Dodala mi chuť mít ji hrdě označkovanou obojkem na krku. (Prosím, kupujte funkční a kvalitní obojky pro vaše suby. Je zarážející, jak moc lidi překvapuje, že se za to může opravdu tahat a přiškrcovat.)

Dodává mi vnitřní klid a ticho v hlavě. Ať už spolu sedíme a ona mi čte o vegetariánském drakovi z mé nejoblíbenější knižní série, nebo když spojujeme naše těla a duše. Je to jako najít ztracený kousek skládačky. Možná bych teď zpětně mohl uznat, že jedna uživatelka v mém dávném blogu měla pravdu. Skutečně jsem zjistil, že takovou "mrchu" v životě potřebuji. Protože moje přeplněná hlava je prázdná a soustředí se jen na ty momenty s ní. Na ni. A čas se najednou ztrácí.

Stejně tak mě baví sledovat její přirozené chování. Má spoustu drobností, které bych jinak než roztomilé nenazval. Baví mě zkoumat ty detaily. Baví mě poslouchat její názory na různá témata, od racionálních a vědeckých až po ty, které se s vědou neslučují. Baví mě sledovat, jak rozlívá čaj po čajovém moři. Baví mě, jak si soustředěně vybírá čaj v čajovně a snaží se k tomu najít ten nejlepší tabák. Baví mě, že má řešení i na nerozhodné situace a nosí u sebe kostky na DnD.

A když už jsem zmínil to mizení času... Několik hodin se zdá jako pár minut, ať děláme cokoliv. A přece jen jsme na Amatérech, tak můžu zmínit, že sledování jejího nahého těla mě snad nikdy neomrzí. Dokázal bych ho sledovat celé hodiny a stále by mi připadalo neokoukané. Baví mě její styl oblékání. Baví mě představovat si, jak mi ruce bloudí pod těmi různými vrstvami. Baví mě, že i když se bojí bolesti a má opravdu nízký práh bolesti, věří mi natolik, že mé sadistické choutky jsou uspokojeny. Stejně jako všechny ostatní potřeby a touhy. Je na ní krásný pohled, když je svázaná a má i svázané oči. Miluju tu důvěru, kterou mi u toho dává, když ji prohýbám v zádech a vydá první stén smíchaný s bolesti a překvapením. Když vymýšlíme věci jako Lush a péro zároveň, zatím, co se vedle vás valí bič. Máte najednou potřebu ji prsty udělat větší mokro v posteli než se sluší. A z - Budeme mít sex a bude to fajn, pak půjdeme spát - Se stane - Promrdali jsme celou noc s máme povinnosti. Litujeme toho? Ani náhodou.

Už dlouho jsem si s nikým nepřipadal tak přirozeně. Je to jako najít ztracený kousek sebe.

A možná můžu poděkovat vesmíru, že mě tenkrát přiměl založit si nejmenovanou Appku. Protože bych hořce litoval, kdybych si tuhle krásnou potvůrku nechal ujít. Krásnou jak fyzicky, tak duševně. A možná ani neví, jak vděčný jí jsem, že mě nechá dotýkat se její duše.