Kdo nepodvádí, podvádí rodinu

Přečetl jsem si blog od N-11 o nevěře, který je hezky sepsaný, ale pojatý docela prakticky. Nemám s nevěrou žádné praktické zkušenosti, asi bych mluvil úplně jinak. Tak to tak berte. Stejně budete. Přes nekonečné relativizování a odpor k moralistům se s představou mé nevěry nedokážu nijak rozumně vypořádat. Což znamená, že se s ní vypořádá jednou život za mě. Že vše, co si o sobě myslím, je vlastně iluze. Znáte to. Snad. Je to cesta, na jejímž začátku se stydíte za svou nemorálnost. A na jejímž konci se stydíte za svoji morálnost.

Překvapilo mě množství reakcí směřujících ke vztahovému optimu ve formě nějaké formy otevřeného vztahu. Kde berete, vy všichni v otevřeném vztahu, tu jistotu, že souhlas s otevřením vztahu je partnerova volba a ne nutnost? Pokud je na výběr mezi nevěrou s případným rozpadem vztahu a otevřeným vztahem, pak samotná volba ze své podstaty přece není tak úplně svobodná. Čestnější, určitě přímější, snad férovější. Ale nerovná. Copak se asi stane, když řekne partner ne? Snadno se mluví z pozice toho, kdo si nové zážitky s chutí užívá, než z pozice toho druhého, který z rychlíku do stanice spokojenost už napůl vypadl a teď si za ním spíš jen tak zoufale vlaje ve snaze neodpadnout úplně. Možná poznává další lidi, ale víc než chuť objevovat ho motivuje snaha nezaostat. A když ti vyjde vstříc, tak vlastně trochu lže. Je to vlastně taková reverzní nevěra. Zločin proti sobě samému.

Karty jsou rozdány asi jasně. Chceš mě mít v plné formě a šťastného, nebo chceš stín bývalé lásky oděný do tmavého kabátu utkaného z 90% z potlačené touhy a 10% výčitek s příměsí lhaní? Kurevsky blbě se pere. A co když zraňuje už samotná otázka? Nebo tíha okamžiku před jejím vyřčením. Jen si tak zlověstně visí ve vzduchu připravena rozbrnkat bolestně napjaté struny nejistot, které zatím nechví se. Už jen samotné vědomí, že partner vlastně nestojí o exkluzivitu. Možná je monogamie jen naivní, proti přírodě jdoucí sen. Ale já jsa nuzák mám jen své sny.

Kolik lidí vzpomíná na prožitá dobrodružství, která by s aktuálním partnerem zažít vlastně ani nechtěli. Není už tohle nějaký, sice puritánský, ale prazáklad nevěry? Stárnout s vědomím, že ten ňouma vedle neví a ani netuší. Že kamarádům v hospodě při pikantnějších debatách kontruje s tím, že jeho žena je skvělá, přestože o tohle a tamto by nestála. A ona přitom kdysi stála a s láskou vzpomíná. Partner nemá automaticky nárok na vše předtím zažité, to určitě ne, ale třeba s něčím čekal na vás a vy jste přitom spěchali, hlavně aby se to stihlo bez něj. Nebo si klidně nalijete vínko a zcela otevřeně promluvíte o tom, že jsi před lety měla angažmá jako rozkuřovačka nigerijské gangbangové reprezentace a kluci si tě pak nakonec na střídačku i zaráz natahovali na sebe jako putovní holínku? A tak si ty hýčkáš vzpomínku a on zase fotku roztažené prdele bývalky, nebo něco takovýho.

Je lepší ukončit jinak hezký vztah nebo jednou za čas zajít za profesionálkou? Postaru, natajno. Dělat s ní všechny věci, na které si své partnerky třeba až příliš vážíš. A u kterých z ní necítíš víc než pouze upřímnou snahu ti vyhovět. Dopřát jí tím luxus života v blažené nevědomosti. Platit za něj v hotovosti svědomím.

Co třeba taková tantra masáž? Zde velmi oblíbená. Zážitek, který doma zažije asi málokdo. Probuzení lingamu a spojení duší. Dobře zaplacené, samozřejmě. Říká se, že duše váží 21 gramů, a tady ji můžeš mít na hodinu za cenu gramu jednoho. Takže je to vlastně charita. A vesmír. Všichni jsme vesmír. I nevěra je vesmír.

Pro někoho je známka vyzrálé osobnosti přiznat si nevěrnou podstatu. Pro jiného je známkou vyzrálé osobnosti s nevěrnou podstatou bojovat a vyhrát. Nebo aspoň bojovat. Jednou čtu, že se neumíme rozcházet, jindy se zase rozcházíme moc a kvůli blbostem. Musíš se stihnout vyblbnout před vážným vztahem a zároveň musíš k bezstarostnému blbnutí dozrát časem zkušenostmi z vážného vztahu. Dříve lidé byli věrnější, ale zároveň bylo i více nevěry. Jedna žena by snesla jednorázovku s prostitutkou, jinou by nezahanbilo nic víc než manželova spanilá jízda bincákem. Jeden muž se cítí jako pán celé situace, protože o všem ví, a druhý jako paroháč, protože o všem ví. Jako by už tak nebylo vše složité.

Přijde mi, že ať uděláš nebo ne, litovat budeš obojího. Uděláš nebo ne, zaplatíš za oboje. Ta těžká část není udělat rozhodnutí, ale žít s ním.