Marast a nostalgie

Za jasné noci se přicházím krajinou za svitu měsíce. V údolí se táhnou podzimní mlhy. Listi je už krásně zabarvené a ve vzduchu je cítit s každým nádechem ten pravý chladný podzimní vzduch. Nemám chuť moc někde sedět na místě jako balík slámy a proto bloumám nocí, procházím celý hunting ground. Dnes jsem si oblékl tradiční oděv, který je laděný do noční zelené barvy, nemám chuť si připadat jako, když Nato táhne tundrou. Mám asi nějakou nostalgickou náladu, proto nám i kostkovanou košili a bolo z jelení perly. Skoro jako na svůj funus. Už ani nevím, kdy naposledy jsem si vzal klobouk na hlavu. Je tak krásně vidět, že jsem i termovize nechal doma a užívám si kouzlo starého triedru Zeisse po dědovi, který už je pomalu šedý od prachu.

Došel jsem na první místo svého cíle, kde si rozdělám oheň na čaj. Zapalují si březové špalíky ve vařiči a pomalu se dívám jak v té chladné noci, dva stupně nad nulou, rozzařuje okolí horký plamen okolní tmu. Voda se pomalu vaří, ruce si hřejí nad konví a nasávám to teplo.

Sedím si tak na té chladné zemi a hlavou mi běhá spousta myšlenek. Vybavuje se mi zážitek před lety, kdy jsem takhle chodíval po lese s jednou dívkou (adeptkou), velmi zapálenou do přírody. Taky si pamatuji jejího tatínka a nemístné poznámky, co mi bude dělat, jestli mu budu dcerku někde osahávat a vžene mi ta vzpomínka úsměv do tváře. Po ní následuje jiná, kdy sedíme na kazatelně, okna mrznou i zevnitř, ona se klepe jako dráhy pes. Tulí se ke mně a cítím jak mě objímá a má hlavu na mé hrudi, vnímám každý její nádech. Hladím ji po tváři, má je ledově zmrzlé a říkám jí : "Neboj se holčičko, nezmrzneš mi tady". Ona mi odpoví: "Děkuji tatínku" a přimáčkne se ke mně ještě víc. Nedokážu popsat ten pocit, co se ve mně odehrál, ale začalo mi bušit srdce a ta představa mě vzrušovala. Ona to asi poznala a podívala se mi do očí a usmála se. Nedal jsem na sobě nic zdát. Byl jsem rád, že byla tma a jediné světlo bylo od měsíce, pronikající oknem dovnitř.

A tak si tu sedím, zalévám ten čaj a pořád si kladu jednu otázku.

"Kde se stala chyba, že vše se rozplynulo jako pára nad hrncem?"

Tenkrát třicátník s hladkou tváří a dnes dnes muž s plnovousem a šedivějícími vlasy a vousy. Dělám tatínka všem, že bych se z toho už posral, jen ne adeptkám. Nějak se mi ze života vytratila radost a vášeň. Tyto okamžiky, které byly takové prvoplánově nevinné a nakonec dopadly velmi nemravně. Občas se mě někdo ptá, proč nepíšu víc blogů? Asi jsem zestárnul a život mě změnil. Už ani nevím kolik lidí mi takto vstoupilo do života, ale vím jedno jedno. Vše co za to stálo, zmizelo jako voda v lesní říčce někde v dáli. Zbyla jen šeď běžného života a dnes můj nejvíc erotický zážitek je ta vůně hořícího dřeva.

Občas mi nějaká slečna pošle milý úsměv, ale tím to končí. Zase bych chtěl cítit tu vášeň, kterou jsem v sobě jako svobodné a nezkrotné zvíře měl.