Konec utopie

Rovněž jsme vytvářeli své vlastní pokrmy a nebyl jediný koláč, jediné pití, jediný hlavní pokrm, ve kterém by nebyl přimíchán kus těla mé drahé Kláry. Asi vás všechny udivuje, proč jsme ani jednou jedinákrát neobrátily naše role. Pro mě předtavoval chlad a její prudká povaha, prudké vzplanutí naprosto kardinální přednost. Stačilo by totiž, aby mi Klára oplatila stejným dílem a v tu ránu by ztratila svoji přednost, a z přitažlivosti by se stala břemenem.

Zdálo se nám, že jsme se ocitli na úsvitu světa, a museli jsme být vpravdě hluší, že jsme neslyšeli, nebo nechtěli slyšet zvuk vlnobití, který představoval neúprosný přicházející soumrak.

Vyžadoval jsem aby mě Klára neustále udivovala něčím novým oslňovala svojí neustálou vynalézavostí.
Ona odpovídala, a tím jenom rozdmýchala moji touhu jako žhavé uhlíky: "Nikam nespěchej, mám v hlavě nápadů abych tvé tělo a touhy zaměstnala na sto let." Šílel jsem z těch slibů, měl jsem z nich husí kůži, rozpalovaly moji představivost do běla. Přesto jsem si jednoho dne s úskostí uvědomil, že jsem už vše zažil.
Klára vyčerpala svůj poklad, tu perverzní studnici nápadů. Její vybičovaná představivost přestala plodit ty rajská jablka smyslné utopie.