Jak jsem nepsala dějiny

Blíží se nám 17. listopad, který je pro moderní české dějiny významným datem. Ale nebojte se, nechci tu dělat žádnou dějepisnou přednášku. I když musím přiznat, že by pro některé nemusela být na škodu. Bohužel se mezi současnou mládeží najdou jedinci, kteří netuší, co se v ten den stalo. Datum 17. listopadu, ať již roku 1939 nebo roku 1989, je pro ně vzdálené asi stejně, jako pro mě datum bitvy na Bílé hoře. Rok 1939 jsem naštěstí nezažila, ale roku 1989 ano. Zní hrozně, že už to bude 35 let. Připadá mi, jako by to bylo včera. Čas prostě nezastavíme.

Když se mé děti učily ve škole o událostech 17. listopadu 1989, vyptávaly se mě, jestli jsem tenkrát na té Národní třídě byla.
„Nebyla,“ odpověděla jsem.
„A proč ne?“
„Protože to byla studentská akce a já nebyla v tu dobu studentka,“ vymluvila jsem se. Výmluva to byla docela věrohodná, protože jsem už měla střední školu za sebou a na vysokou jsem nastoupila později.
„A co jsi teda v ten den dělala?“
„Co já vím? Byl to všední den,“ odpověděla jsem a tím byla debata ukončena. Mohla jsem dětem maximálně vyprávět, co tam zažili jiní, protože několik mých známých tam skutečně bylo.

Přesto jsem dětem trochu zalhala, protože si docela dobře pamatuju, co jsem toho 17. listopadu 1989 dělala. Chodila jsem s jedním klukem, říkejme mu třeba Karel. Byl pátek a jeho rodiče odjeli na víkend pryč a on měl byt jen sám pro sebe. Jistě si dovedete představit, jak takovou příležitost využít. Koupil víno a pozval mě k sobě. Takže si určitě dovedete živě představit, co se dělo. Zatímco studenti na Národní třídě sténali po úderech esenbáckými obušky, já sténala při sexu se svým tehdejším přítelem. Prožili jsme krásný večer a noc. I když mi vztah s Karlem příliš dlouho nevydržel, pamatuju si ten den dokonale. Ale dětem o tom asi raději vyprávět nebudu.

Přeji Vám, abyste si pěkně užili nadcházející sváteční den. A možná právě stejným způsobem jako já před 35 lety. ;-)