Manželské slasti a strasti

Občas vzpomínám na takové to krásné období silné zamilovanosti, až skoro posedlosti tím druhým, kdy láska může dokonce fyzicky bolet i hřát.

Na ty hodiny čekání, přilepená na mobilu a rozčilování, kdy konečně napíše.
Na to neustálý otlapkávání a potřebu se dotýkat u všeho. Kdy jdete s košem a po cestě vám na zadek přistane jemné plácnutí.
Na to provokativní tření se zadečkem o jeho poklopec, když zrovna telefonuje se šéfem a vy si vychutnáváte ten pohled "Počkej až skončím!"

Na ty dlouhé hodiny povídání u skleničky vína, kdy se vaše myšlenky spojují v jedno a doplňují to vaše puzzle mínění o tomhle světě. A vy si říkáte "Kde jsi celou tu dobu byl sakra?!"

Na noci plné vášnivého splynutí, kdy hodiny letí jako minuty a ty dynamicky odbíjí vrzání kovové postele pod vzrušenými mokrými těly.

Na to očichávání, zasouvání a objevování, které dokreslují zvuky slasti a vzrušení, a to nás vede jako navigace dál.

Na to schoulené klubko v náruči a sladěné dýchání po celou noc.

Na rána plná vůně kávy, kdy se úplně vyčerpaná jen v teplých ponožkách a jeho košili modlím, aby se jí už nikdo aspoň týden nedotknul, protože je celá bolavá a červená, a přesto se za pár minut vidím opřená o kuchyňskou linku, jak jí provokativně vystrkuju a po chvilce ještě žadoním, aby mi naložil.

Na hodiny trpělivého čekání, než si vyzkouším patery šaty, abych si nakonec stejně vzala krátkou sukni, kterou mám nejraději a u toho to sladké šeptání do ucha, jestli by nebylo lepší, když půjdu nahá.

Na všechna ta pochopení pro naše slabosti, kdy chyby jsou jen roztomilou pihou na kráse a neochvějná víra, že dokonalost existuje.

Proč tahle pohádka nemůže trvat věčně?

Co se stane, že se najednou všechno zalité sluncem stane šedou mlhou v životě dvou lidí, kteří se stále milují, ale jinak?

Místo zprávy "Večer si pořádně zkontroluju, jak se dnes ta moje kundička měla!" Najednou svítí "Přijde mi balíček, prosím převezmi ho."

Místo hodinového aranžování v sexy prádle odesíláme "Odpoledne je rodičák, přijď prosím dřív a kup po cestě pečivo."

A víte co? Ta láska tam je. Je jiná, možná hlubší, ale už nebolí, jen existuje. Přetavila se v bezpečný přístav, kde můžete být tím, kým doopravdy jste a to přináší i jistou svobodu oproti riskování, a možná i nějakému přetvařování na začátku jiných vztahů. Ale proč se tedy necháváme semlít událostmi běžných dní, které v nás zabijou tu touhu po objevování vlastní intimity a touhy?

Proč jsme najednou stroje obsluhující rodiny a partnery, a zapomínáme na to, co z nás vždycky dělalo nadržený a nenasytný zvířata?
Proč je jediným lékem většinou nevěra?

Byla jsem nevěrná a vím, že mě to hodně osvěžilo. Bylo to jako čerstvý vítr do vlasů, kdy najednou opět cítíte to napětí v každé buňce těla a váš mozek se nedokáže soustředit na nic jiného, než na to, až se vám zase zvednou chlupy na těle z každého doteku a kalhotky se nasáknou teplou šťávou pouhou myšlenkou.

Kdy opět koukáte hodiny do blba, opět rentgenujete mobil a cítíte se být zase ženou. Ženou, která znovu dokáže muže vzrušit v kteroukoliv denní hodinu a přitáhnout jeho plnou pozornost.
Zase máte chuť si hrát.
Pokoušet ho svou drzostí, kterou střídá oddanost.
Být jeho děvkou, courou, dámou...

Ale já už nechci být nevěrná...
Už nechci riskovat to, co mám, ani to co jsem dřív měla.
Už nechci lhát, už nechci utíkat...

Chci objevit tajemství toho, jak vykřesat z rutiny oheň. Jak rozpálit něco, co jen doutná. Jak v sobě opět probudit tu bohyni, která je v každé z nás.

Já vím, nabízí se zpestření různých trojek, čtyřek, pětek... A popravdě já mám obrovský štěstí, protože o tom doma můžu mluvit naprosto otevřeně. Můžu úplně v klidu říct, potřebuji novou krev do žil, něco co mě nadchne...
A stejně tak vím, že i mému muži by udělala radost nějaká vytuněná kamarádka.

Jediné co nám v tom brání, je ta posvátnost toho vztahu.
Ta mnoha lety vybroušená důvěra.
Ty děti, které nám činí ten život tím nejkrásnějším, jaký jsme kdy měli. Člověk má strach, aby to celý nenarušil a neposral jen kvůli sexu.
A i když je to obrovský pud, který vás dokáže omámit tak, že nevíte kde je sever, tak ta láska, ta obrovská láska k těm malým bytostem, vás nutí být opatrnými a chodit po špičkách i v těchto rozhodnutích.
Už to nejste jen vy a vaše potřeby a touhy... Jsme to my!

Je to balancování na kládě uprostřed propasti. Pokud máte skvělou rovnováhu, tak z toho můžete úžasně vybruslit a ještě na tom vydělat.
Ale stačí jeden blbej krok...
Jedno zaváhání...

Ale co mě napadá přitom všem ještě víc... Já mám tu svobodu o tom mluvit a donekonečna s mužem probírat, ale co lidi, pro které je nevěra absolutní selhání?
Jedna strana je odsouzena k doživotní šedi a pohřbení všech svých vyjádření sexuální touhy. Všechny sny, všechna ta síla objevit sám sebe a naplnění vlastní rozkoše, jde do háje.
Jsou předurčeni být jen stroje. Stroje na vydělávání, hlídání, zajišťování potravy a dopravy, a vytváření fiktivní iluze pohody.

Ti druzí, odvážnější, budou riskovat všechno, pro nějaké naplnění této své podstaty. Možná obětují všechno, aby se znovu nadechli.

Ale kde je zaručeno, že se příběh nebude opakovat?
Že všechno to krásný časem nezmění samotného herce i kulisy?
Že pohádka neskončí jako všechny ty předtím?

Naděje je vždycky a rozhodně nejsem zastáncem života "za každou cenu", ale něco mi říká, že tam, kde to jen trochu jde, je dobrý zabojovat. A všechno si říct jako tenkrát u těch večerů při skleničce vína, kdy jsme měli pocit, že nemáme co ztratit.
Protože největší zabiják vztahů je mlčení.

A teď přemýšlím nahlas a vím, že je sto a jedna důvodů, proč to neudělat, nebo do toho jdete, ale výsledek je nula.

Ale kdyby každý muž řekl "Mám chuť na jinou ženu, na jinou energii, ale nechci tě ztratit, jak to vyřešíme?".

A kdyby každá žena, která má pochybnosti řekla "Potřebuju obejmutí, obdiv a ty láskyplné hry jako dřív."

Byl by tenhle server plný bloudících existencích tak narvaný? Prahlo by lidstvo po tom zážitku získat všechno hned a rychle, jen aby se to nedozvěděl ten doma?

Asi jo, protože vztahy nejsou tak jednoduchý, jak se zdá...
A furt budou na světě ti, kteří mají právo na nový život, protože ten starý je ničí a vnitřně zoufale křičí po změně.

Možná jsem naivní, ale stále věřím, že upřímnost vyvolává chuť zabojovat. U obou pohlaví. Že spoustu vztahů zničí to mlčení. Mně chlap říct, hele nebaví mě to, potřebuju něco víc, tak ho možná pošlu do háje, ale za pár dní se snažím, jak nikdy!

Na druhou stranu jsou i tací, kteří to dokázali a otevřeli se, a přesto jejich prosby nebyly vyslyšeny. Nebo možná na pár dní a pak všechny snahy opět spolkla denní rutina...

A tak lžeme a mlčíme ve snaze neublížit, i když nás to táhne někam do neprozkoumaných vesmírů. Ale pravda je i taková, že na té cestě většinou nechceme být rušeni žádnými otázkami a problémy. Chceme si šlapat hezky sami, protože netušíme, co nás čeká a mnohdy si ani nejsme jisti, jestli vykročit byla ta správná volba, a jestli na konci objevíme ten svatý grál.

A nejsmutnější mi na tom přijde to, že každá bytost má právo být šťastná a je to podstata našeho bytí, ale ta touha může jiného ničit a zabíjet. Může v něm na mnoho let, možná na doživotí, vzbudit dojem, že není dost dobrý a není hoden lásky.
A to je prostě obrovská daň za monogamii, pro kterou jsme se jako lidstvo rozhodli.