Další skvělý nápad na fotky

Přiznávám, někdy mám pocit, že má fotografická mánie hraničí s masochismem. Po fiasku s focením ve vaně plné podzimního listí (a jejich obyvatel) jsem dostal další geniální nápad. Rozhodl jsem se udělat si trochu dramatické fotky, kde sedím na stole uprostřed hotelového pokoje. Znělo to jako jednoduchý plán – stůl, já a telefon. Ale kdepak, to bych měl moc snadné.

Začalo to stěhováním. Stůl stál původně pod lustrem, což nebylo zrovna ideální místo. Takže jsem stůl musel odsunout doprostřed pokoje. Už při stěhování zafungoval můj bezchybný kompas v malíčku pravé nohy a našel nejbližší ostrý roh. Stůl se rozhodl, že taky spolupracovat nebude. Kdykoliv jsem na stůl nasedl, začal se naklánět. Připadal jsem si jako artistický klaun, co se snaží balancovat na cirkusové kouli. A abych nezůstal jen u pocitu, při jednom z pokusů jsem to fakt nezvládl a během vteřiny jsem byl na zemi.

V tu chvíli jsem si připadal jak přejetá žába na silnici. Rozpláclý na podlaze, rukama nohama do všech stran. Nahý, rozpálený, jsem ležel na studené podlaze a upřímně jsem se sám sobě nahlas smál. Já jsem opravdu nemehlo. Vždyť jsem si na Vánoce dokázal zlomit prst ve futrech, když jsem procházel otevřenýma dveřma. A co hůř, nebyl nikdo, kdo by to alespoň natočil nebo mě vyfotil na té zemi. Protože věřte mi, kdyby existovalo video, jak se tenhle skoro dvoumetrový nemotora řítí k zemi jako chleba namazaný máslem, byla by to hitovka. Asi jako když k zemi padá polámaný větrný mlýn.

Ano, s mými 190 centimetry je ovládání vlastního těla někdy větší výzva, než bych si přál. Ani po desítkách let jsem se nenaučil s touhle výškou ladně manévrovat. Připadal jsem si, jako bych se znovu snažil zvítězit nad paddleboardem. Tehdy mě to stálo nové sluneční brýle.

Ale to nebyl konec. Když už jsem se nějak usadil a začal vypadat trochu fotogenicky, rozhodl jsem se ze stolu vstát. A bum! Lustr. Poprvé jsem si řekl: „Dobře, to byla moje chyba.“ Podruhé už mi to začalo být podezřelé. Potřetí jsem byl přesvědčen, že ten lustr tam snad předtím nebyl. A pak už jsem nad tim nepřemýšlel a při každé návštěvě lustru na mé hlavě už jsme jen nadával. Bylo to jako scéna z animáku, kde hrdina chodí znovu a znovu do stejné pasti.

Ani tentokrát žádné vtipné fotky „behind the scenes“ nevznikly. Ale příště si snad beru ještě kameru a točím i svoje pády. Protože pokud má být trapas, ať aspoň stojí za to a pobaví více lidí než mě. Teď už vím, že focení na stole není jen tak – potřebujete stabilní nábytek, rychlé reflexy a tvrdou hlavu. Ale kdyby někdo chtěl vidět výslednou jednu fotku mého velkolepého výkonu, tak je naštěstí v jedné z posledních galerií (vlastně ve dvou).

Znovu se potvrdilo: i cesta je cíl.

P.S.: Až při psaní tohoto blogu mi došlo, proč mě bolí hlava.