Obojek

Začínal podzim a všechno se odívalo do hávu divotvorných barev.Odevšad vonělo listí a kdykoli se zvedl vánek, zavadil i o maličkou větvičku stromu.

Ráda chodila po lese a vdechovala směsici vůní podzimu.

Milovala, když paprsky slunce rozzářily tu všehochuť barev a všude se to třpytilo kapkami rosy.Se svými dlouhými vlasy a malou, štíhlou postavou připomínala líbeznou lesní vílu.

Byla také trochu jako Červená karkulka s košíčkem na cestě k babičce. Jenže pohádky žijí jen fantazií dětí, které se do hlubin mysli schovávají před zlým světem.

Ona sama se s potěšením stávala malou holčičkou nejen ve svých fantaziích, a tak se vydávala i do útrob internetu, kde hledala někoho, kdo by ji tak dokázal a chtěl brát.

Netrvalo dlouho a jeden takový muž se jí ozval. Trošku se bála, ale pokud chtěla uniknout svým představám, musela se překonat.

Psali si spolu o všem možném a ona v něj pomalu začala vkládat svoji důvěru.

Nevěděla, jak vypadá. Věděla jen, kolik mu je let a odkud je. Když jí poprvé volal, jeho hlas jí přišel sladký jako med. Každé jeho slovo ji hladilo na duši, jako kdyby stál u ní a vískal ji ve vlasech.

Brzy by jej ráda poznala osobně a doufala, že i on... jí bude důvěřovat natolik, aby jí nabídl ten blyštivý a vzácný drahokam, který by zdobil její dlouhý krk.

Obojek není jen na ozdobu, ale také říká - tahle holčička je majetkem svého Pána. Dává pocit bezmoci a oddanosti, důvěry i bezpečí. Tohle všechno si uvědomovala . Snažila se a dělala vše proto, aby si jej zasloužila.

Konečně měl nastat den D.

Byla velmi nesvá a její nervozita hrála jako orchestr.Nevěděla, co si obléct na schůzku, ani jak učesat svou černou hřívu.Nakonec si vzala kostkovanou košili a volnější džíny, aby se necítila ještě více jako svázaná.

Vlak jel přesně načas. Vystoupila a čekala pod velkou lípou, přesně, jak jí řekl.

Zrak upírala k zemi, když ji někdo lehce uchopil za bradu a přiměl tak pohlédnout mu do očí. Široce se usmála, pozdravila, ale ani jednou neunikla pohledu, ve kterém se topila jako v křišťálovém jezeře.

„Ahoj princezno," usmál se na uvítanou. Znovu se začala topit, ale tentokrát v hlubokém oceánu. Hlas klidný, sladký, přesně jak jej znala.

Přitiskl ji k sobě a pevně držel ve svém náručí. Omamná vůně by jí snad podlomila kolena, kdyby ji k sobě tolik netiskl.Procházeli se po městě a pak zabloudili do úzké, opuštěné uličky. Pevně ji chytil za vlasy a strhl ji ke svým nohám. Nečekala to, přesto, sesunutá, zůstala bez hnutí a čekala, co bude dál.

„Moje malá, snažila ses získat si moji důvěru a vím, že pro Tebe bylo těžké začít věřit mně. Rozhodl jsem se tedy, že bych rád byl Tvůj Daddy a Pán. Nabízím Ti obojek a je jen na Tobě, zda ho přijmeš."

Její tělo se zachvělo zimou a vzrušením. Pohlédla mu do očí, odhalila svůj krk a nastavila jej tak, že jí mohl pohodlně obojek nasadit a zapnout.

Když se jí znovu dotkl, pocítil její horkou kůži a jejím tělem projel další elektrický záblesk. Konečně cítila tu svazující sílu, kterou obojek přímo sršel.

Pomohl jí vstát a za ruku ji odváděl do blízkého lesa. Chtěl ji potrestat za nedávné odmlouvání, ale když ji uviděl, vše jí odpustil. Zavedl ji tam, aby si ji mohl důkladně prohlédnout.

Nebyla zima. Babí léto projevovalo svoji sílu každý den. Nechtěl ohrozit její zdraví, ale teplé počasí mu nahrávalo, bylo jasné, že chvilka ji nijak neohrozí.V lese ji postavil k mohutnému, statnému topolu a přikázal, aby se svlékla.

„To nemůže myslet vážně??" říkala si.

Viděl její zmatený výraz, přesto nepolevil.

„Šup, šup, princezno, nemáme celý den."

Sklopila hlavu a pomalu začala kousek po kousku odkládat svoje oblečení. Když byla nahá, přistoupil k ní a pohladil ji přes vystouplé bradavky.Konečky prstů přejížděl po její hebké kůži a ona se vzrušením celá třásla. Občas se jen uchechtl její nervozitě... strachu?

Ano, cítila strach, ale ne z něj. Bála se, že někdo půjde a uvidí ji nahou. Nerada na sebe poutala pozornost.

„Neboj se, moje maličká, nikdo Tě neuvidí," vytrhl ji z proudu myšlenek, a donutil tak na sebe pohlédnout.

Užíval si její strach i stud, a tak ho napadlo ještě to trošku vylepšit. Z batohu, který měl s sebou, vytáhl rákosku a pomocí ní ukázal, aby jeho malá dala nohy víc od sebe. Lekla se, když se napřáhl, a ustoupila o krok vzad.

„Ale ale, maličká... kampak jdeš? Zpět na místo, šup."

Obešel ji a uštědřil dvě slabé rány na její kulatý zadeček.Poté ji znovu obešel, sáhl do další kapsy batohu a vyndal kolíčky na bradavky, kterými ji vzápětí ozdobil.Její mušličky se prozatím nedotýkal, ne že by nerad, ale umínil si odložit to co možno nejdál. Chtěl vědět, kam ho nechá jeho malá zajít. Bavilo ho si hrát s její nervozitou.

Najednou jí silně zmáčkl prsa a z jejích úst se vydral hlasitý sten. Zasmál se a pohladil ji po vlasech.

„Ještě jednou? Ano?"

Zmáčkl ješte silněji a viděl, že si to malá užívá.Když chtěla vydat další sten, popadl ji prudce za vlasy a hrubě bezohledně ji začal líbat. Horké rty se začaly propojovat a jazyky jako by sváděly nebezpečnou bitvu.

Rákosku odhodil a ona mu vyskočila do náručí. Ani jednou se jejich žhavé rty nerozpojily. Držel ji za zadek a silně jej mačkal. Cítila jeho i svoje vzrušení a chtěla mnohem víc, ale včas to zarazil.Postavil ji na zem, vzal za bradu a řekl jí: „Maličká, já moc chci. Líbíš se mi, jsem štastný, ale je to první schůzka a mám své zásady. Rozumíš mi? Víš, že chci pro Tebe jen to nejlepší."

Maličká se na něho oddaně podívala, přikývla, jako že chápe, poklekla a přitulila se k jeho nohám.

Věděl, že se tam jeho malá cítí dobře, jako by se schovala před světem.Pohladil ji po vlasech a přidřepl k ní. Sundal jí kolíčky z bradavek, přičemž již sykla bolestí a on jen tichým pšššš jí dal najevo, že je statečná.

Podíval se na hodinky, povzdechl si a pokynul, aby se oblékla. Byl čas vyrazit na vlak domů.

Nikam nechtěla, přála si zůstat po jeho boku, a tak jí brzy z oka skanula první slaná kapka. Všiml si toho a jen palcem otřel její smáčené tváře.

„Mám Tě rád, maličká moje, brzy si pro Tebe přijedu," naklonil se k ní a ještě než jí zmizel z dohledu jí pošeptal: „Příště už se trestu nevyhneš."

Usmál se, políbil ji do vlasů a zmizel v davu lidí čekajících na spoj.

Posmutněla, pohladila svůj obojek a věděla, že má již svého Pána a bezpečí, které jí tolik chybělo.