Zasnění nudisty

Chybí mi slunce, svoboda… a nahota na pláži

Je zima. Vlhký chlad se vkrádá do mých kostí, přestože jsem zabalený do vrstvy oblečení. Ale to je přesně ono – to nekonečné vrstvení, ta tíha oblečení, která mě dusí. Chybí mi slunce. Chybí mi jeho hřejivé doteky na každém kousku mé kůže. Chybí mi ta zvláštní směs svobody a vzrušení, kterou cítím pokaždé, když se vysvleču na nudapláži.

Před očima mi běží vzpomínky. Vzduch prosycený vůní okolních stromů a opalovacích krémů. Jemný písek, který se mi lepí na paty, i ten, který si vždycky najde cestu na ta nejintimnější místa, než ho smyje osvěžující voda. A pak ten okamžik, kdy shodím poslední kousek oblečení a cítím, jak mě svět objímá. Jak mě slunce hřeje tam, kde to jindy zůstává schované – na bocích, na bedrech, na stehnech.

Opalování na nudapláži je zvláštní rituál. Ležím tam, úplně nahý, a vnímám každý detail svého těla. Slunce se mi vpíjí do pokožky, jeho horkost je skoro smyslná. Cítím, jak mi kapky potu stékají po hrudi, pomalu se kloužou dolů a mísí se se solí na kůži. Každý pohyb je intenzivnější.

A pak je tu voda. To nejkrásnější. První krok do jezera je vždycky trochu šok – chlad se zakousne do rozžhavené kůže, a já na okamžik zadržím dech. Ale pak to přijde – tělo si zvykne, ponořím se a cítím, jak se voda otírá o každou křivku, jak si hraje s mými slabinami, jak mě očišťuje. Je to intimní, tak nepopsatelně přirozené, a přitom každý nádech přináší zvláštní vzrušení.

Na nudapláži je něco magického. Je to prostor, kde neexistují hranice. Kde nahota není o ukazování nebo posuzování, ale o splynutí se světem kolem. Ležet na dece, nechat se hýčkat sluncem a přitom sledovat, jak se ostatní pohybují s naprostou lehkostí, je zvláštní druh svobody. Občas se pohled zastaví – možná na ženě, která se natahuje, možná na páru, který se směje a zapomíná na svět. Ale není to o touze, je to spíš o úžasu, o kráse, která je všude kolem.

Teď, v tomhle studeném čase, mi tohle všechno chybí. Chybí mi ten pocit, že moje tělo může dýchat, že nemusí být ukryté pod vrstvami. Chybí mi slunce, které mě hladí tam, kde to jindy nikdo nesmí. A chybí mi i ta tichá intimita – ne se sebou, ale s tím celým nahým, sluncem zalitým světem kolem.

A já vím, že až přijde léto, budu tam znovu. Sednu si na písek, nechám slunce, aby mě znovu vzalo do své náruče, a budu dýchat. Dýchat volně, svobodně, nahý a šťastný. Protože v těch chvílích nejsem jen muž – jsem prostě člověk, spojený se světem tak, jak to dokáže jen slunce, písek a ta naše Lhota.