Fotky v konferenčce?

Neumím to, prostě to neumím.

Po neúspěchu s focením v podzimním listí a neustálém narážení hlavou do lustru jsem chtěl řadu neúspěchů zlomit. Všechno začalo docela nevinně – po večeři s kolegy jsem si vzpomněl, že jsem v kanceláři nechal klíče.

Když jsem dorazil, bylo všude ticho a tma. Žádní kolegové, žádný ruch kanceláře, jen já a prázdná kancelář. A pak mě to napadlo: Konferenční místnost! Co kdybych si tady nafotil pár svůdných fotek? Jasně, znělo to jako perfektní plán. Teď už vím, že to perfektní nebylo. Jako už několikrát v minulosti.

Konferenční místnost byla ideální – ten velký stůl, pohodlné židle a tma všude okolo vytvářely atmosféru, která přímo vybízela k dramatickému pózování. Představoval jsem si, jak se budu opírat o hranu stolu jako model z magazínu, přísný pohled upřený do dálky, košile lehce rozepnutá... No prostě James Bond.

Jenže realita mě rychle srazila na zem. S prvním rozepnutým knoflíkem na košili jsem si uvědomil, že pod košilí mám triko. Jsem totiž chabrus na záda a jako správný starší pán nosím pod všechno podtriko od září až do května. Následovalo další prozření - po večeři se mi všechny buchty na břiše slily do jedné velké. No nic, takhle to nepůjde.

Co se takhle ukázat zezadu? To by vydatnou večeři zamaskovalo. Stáhl jsem si kalhoty – chtěl jsem prostě trochu přidat na „žhavosti.“ Nastavil jsem samospoušť na 10 sekund a šel do pozice. Co vám budu povídat – 10 sekund je jako věčnost. Stojíte tam, snažíte se být svůdní, ale mezitím vás napadají otázky jako: “Nevypadám u toho blbě? Co když mě někdo uvidí?”

Jenže ouha. Při pohledu na fotku jsem si všiml, že moje obyčejný šedivý trenýrky nejsou zrovna kategorie „luxusní spodní prádlo.“ Ráno před odchodem do práce mě ani nenapadlo, že bych někde vystrkoval zadek. Aby toho nebylo málo, můj zadek na dalších záběrech vypadal jako dvě obří palačinky z kantýny, a to je prosím lichotivé přirovnání.

Když jsem konečně vyfotil svou „masterpiece“, napadla mě ještě jedna věc: „Nemáme my tady náhodou kamery?“ Ano, máme. A ne jednu nebo dvě. Ve firmě máme přes 60 kamer, což znamená, že šance na sledování konkrétního záběru by měla být minimální. Ale znáte Murphyho zákony. Možná se naše vrátná na té noční směně aspoň pobavila.

Výsledek? Nula použitelných fotek, trochu frustrace a hodně smíchu. Když jsem se konečně odvážil prohlédnout výsledné fotky, došlo mi, že místo Jamese Bonda vypadám spíš jako strejda, co si spletl konferenční místnost s lacinou diskotékou. Ani jedna fotka nestála za nic. Ale víte co? Aspoň jsem se dobře pobavil s pustil si do žil trochu adrenalinu. Lépe se mi potom trávila večeře.

Odnesl jsem si z toho tři věci:
1. Svůdné fotky nejsou pro každého, obzvlášť ne po třech chodech večeře.
2. Pokud máte v práci kamery, vždycky před focením zvažte, zda nestojíte uprostřed záběru – nebo aspoň jestli na druhé straně není někdo, kdo vás sleduje.
3. Zapomenout zhasnout může být poučné. Do rozsvícené zasedačky je z parkoviště krásně vidět.

Snad příště přijdu lépe vybavený – a s menší dávkou studu. Nápad na galerii z konferenčky rozhodně nehážu do koše, jen si dám víc pozor na na spodní prádlo a kamery na stěnách!