Bacule a společnost

Poslední dobu se hodně setkávám s tím, že jak se vidím sama, vidí mě tak i moje okolí. Jsem typ člověka, na kterým je prostě poznat, že má na hovno náladu, že se nechce líbit nebo že se cítí jako nepřitažlivý hovno. A vidím často ty pohledy, které mi říkají = jo, holka, máš pravdu.
A pak jsou dny, kdy jsem princezna. Sice taková velrybí princezna, ale chci se líbit. Dívám se lidem kolem sebe do očí, zvednutá hlava, jistý krok. A byť jsem na obecné poměry tlustá, stejně se spousta chlapů a i ženských otočí.
Proč? To tolik záleží na tom, co si myslíme sami o sobě, aby nás tak viděli i jiní? Je za tím řeč těla? Je to ta "aura", o které ezoterici básní?
Já jsem každopádně ráda, že čím dál častěji mám tu náladu, kdy si užívám ty pohledy z očí do očí a vím, že když se otočím za náhodným kolemjdoucím, bude koukat na můj zadek. A už teď se nemůžu dočkat léta a šatů. Protože šaty už jsou úplně jiný level. Miluju šaty, sukně a ten pocit "dámy", který mi to přináší. Byť mám kila navíc. Byť si kolikrát před zrcadlem nepřipadám hezká. Ale pomalu začínám zjišťovat, že můj pocit ze sebe samé je ten hlavní. Protože je to znát i navenek.