Sedm měsíců v divočině…

…aneb jak přežít na amatérech bez újmy!

Říká se, že čas letí, když se člověk baví. Takže buď jsem se posledních sedm měsíců válela někde na pláži, nebo jsem trávila až moc času tady. Na Amatérech.

A víte co? Pořád mě to baví. Tedy ne všechno. Některé věci bych radši ignorovala, například neodbytné otázky typu „Odkud jsi?“, “Jsi sama?”, “Setkání?” nebo galerie, které by měly být podle zákona označené varováním „Pouze pro silné povahy“. Ale jinak? Baví mě ta rozmanitost, ta směsice lidí, co se tu potká, ty emoce. Baví mě sledovat, co kdo napíše. A hlavně ten pocit vzrušení, když něco zveřejním nebo mám zažít něco nového.

Ale víte, co mě fakt nebaví? Fňuk blogy.

Jasně, i já jsem si tím prošla. Po pár dnech tady jsem měla chuť napsat velkolepou stížnost (neboli fňuk blog) na téma „Proč mi všichni píšou takový blbosti?!“. Jak nečtou, jak nerozumí slovu „ne“, jak si myslí, že odpovím na každou zprávu jen proto, že jsem zrovna online. Ale pak mi došlo, že to fakt nemá cenu.

Protože víte co? Každý jsme tu z jiného důvodu. Někdo si přišel pokecat, někdo hledá vzrušení, někdo doufá v lásku svého života (hodně štěstí!). A když mě to nebaví? Prostě jdu pryč. Dám si pauzu, nereaguju. Žádné dramata, žádné veřejné rozloučení ve stylu „Tady už to není, co bývalo“.

Někdy si říkám, že kdyby si tohle uvědomilo víc lidí, možná bychom tu měli méně fňuk blogů a fňuk zpráv a víc zábavy. Ale to už je jiný příběh. Tak zatím, jdu si přečíst další „Proč mi žádná nepíše“ blog. Protože i když mě to občas vytáčí, pořád mě to baví. :)