Můj nový pejsek- dohra!

„Celý týden tady naháníš všem strach.“ řekl mi Štěpán v kanceláři.
Jen on věděl co nyní prožívám.
„Musíš se dát dohromady, nezapomeň, že v pondělí máme to jednání a nikdo jiný to převzít nemůže..“
Měl pravdu. Pokud šlo o koupi jiné společnosti, tak jsem jednal já. Ale jak se mám vzpamatovat z opuštění paničky?
„Kdyby mi aspoň napsala proč? Ty krávy mě řekly, že jich o to sama požádala, ale já jim nevěřím.“ určitě se jí zbavily, když viděly, že má ke mně blízko.
„A zkoušel jsi její kolegyně?“ podíval jsem se na Štěpána.
„Nemusí tady mít nejlepší kamarádku, ale snad když někde s někým pracuješ delší dobu, tak si ho dáš do přátel na sociálních sítí a trochu se bavíš i mimo práci..“ že mě to nenapadlo!
Vstal jsem a odešel. Sjel jsem výtahem do patra, kde paní pracovala. Vkročil jsem do místnosti, která byla rozdělená přepážkami a kde za počítači seděly její bývalé kolegyně. Místo, kde pracovala paní bylo prázdné.
„Co pro vás můžeme udělat pane Dobešku?“ ptala se Vinklárová, která ihned přišla, když mě viděla.
„Vy? Vy, nic! Zalezte si do své kanceláře a ani nevylézejte. Budete ráda jestli vás nevyhodím za poškození firmy!“ propustit zaměstnance bez dvouměsíční výpovědní lhůty, blbka jedna.
Bylo mi jedno, že jedna sváděla na druhou, nebo, že si to tak přála Jurková. Počkal jsem až odešla a postavil jsem se na její místo. Z této části měla přehled a výhled na všechny ženy.
„Chtěl bych vás požádat, aby jste vyřídili vzkaz mé- vaší kamarádce.“ do hajzlu, málem jsem se přeřekl a řekl paní. „Nekomunikuje se mnou a já chci vědět jak to bylo. Pokud zjistím, že ji Vinklárová a Králová vyhodily schválně, tak to bude mít pro ně důsledky. Ale potřebuji, aby mi paní Jurková napsala jak to bylo. Věřím, že je s některými z vás v kontaktu. Děkuji.“ odešel jsem pryč.
Prosím paní ozvi se. Byl jsem v takovém stavu, že jsem si chtěl najmout i detektiva, který by mi ji našel. Teď se musím zaměřit na projekt, který mě čeká v pondělí. A přitom doufat, že bývalé kolegyně na ni zatlačí..

Ležela jsem v posteli a hleděla do stropu. Je neděle a zítra pojedu domů. Vystřídáme se se sestrou, která přijede opatrovat otce. Pomůže mamince, která by to sama nezvládla. Ale otec se zlepšoval a příští týden už ji snad nebudu muset vystřídat. I když bych nejradši zůstala tady.
Snad mě tam nehledá. Musela jsem si aplikaci, kde jsme si psali, ztišit. Neustále vypisoval. Ještě, že jsem mu nedala i jiný kontakt.
Pípl mi mobil. Tohle byla zpráva na jiné aplikaci. Monika:
´Ahoj Anno. Co se děje? Ředitel tady řádí jak něco. Byl i tady u nás. Elinu poslal někam. Chce vědět jak to bylo. Prej to bude mít Elina a Beáta spočítané jestli tě vyhodily. Máš se mu ozvat. Hlavně ho uklidni, jestli to dokážeš, je tady ticho před bouří. Chybíš nám.´
Vybíjel se na zaměstnancích? Eliny a Beáty mě líto není, ale ostatní za to nemůžou.
Najela jsem do aplikace a odklikla všechny nepřečtené zprávy od něj. Aniž bych je četla, tak jsem mu napsala.

„Na.“ podával mě Štěpán skleničku s ledem a skotskou.
Nechal jsem ho, aby se obsloužil u baru sám. Já jsem jen seděl v křesle a mnul jsem v rukách hodinky mé paní. Ty krásné hodinky, které jsem měl možnost připnout poslední den hraní mé paničce.
„Měl bych ti je sebrat a dát ti do ruky složku. Zítra tam raději budu s tebou. Sakra, prober se!“ odtrhl jsem zrak od hodinek a podíval se na něj.
„Pojdu steskem. Tak jako věrní psi leží na hrobech svých pánů. Jak mi to mohla udělat?“
„Ty vole, už se vzpamatuj!“ snažil se mě probrat.
Přijel mě v neděli zkontrolovat jak na tom jsem před pondělkem a moc jsem ho nepotěšil.
Vytáhl jsem si kufr, který patří paní a kde máme hračky. Potom co jsem se mazlil s jejím oblečením, které měla na sobě, jsem si vzal hodinky z krabičky. Šel jsem dolů, sedl jsem si a neustále sledoval ty hodinky. Milovala hodinky. Odmítla můj dar za starostlivost a péči.
A v takovém stavu mě našel.
Zavibroval mě mobil. Apaticky jsem jej uchopil a rozsvítil. Jakmile jsem zjistil o co jde, tak jsem se probral. Má paní!
„Co je?“ zajímal se co mě zaujalo.
„Píše!“ řekl jsem a rychle jsem mobil odemykal.
Podařilo se mi to až po několikáté.
„No?!“ byl nedočkavý i Štěpán.
„Martine..“ začal jsem a už mi bylo opět nevolno.
„Aha..“ pochopil i Štěpán.
Také věděl proč. Paní mě nikdy neoslovuje civilním jménem a rozhodně ne ve světě, kde jsem pes. Nyní nebyla paní ani zaměstnankyně.“
Začal jsem znovu: „Martine, bylo mi řečeno, že nedáváš můj odchod. Rozhodla jsem se zajít za Královou, aby mi dala výpověď. Nemohla jsem se vrátit do firmy a pracovat dál jako by se nic nedělo. Snad si najdeš lepší paničku. Anna.“ hodil jsem mobil na stůl.
Štěpán ho vzal a znovu si četl zprávu.
„To nic nedokazuje. Třeba ji k tomu dotlačila jedna z nich, aby ti to napsala.“ myslel tím ty, které jí tu výpověď daly.
„Ne.. přemluvila ji jedna kolegyně. Byl jsem je požádat, aby se s ní spojili. Chtěl jsem vysvětlení.“ mluvil jsem nepřítomně.
„Takže kolegyně na ni platí..“ řekl Štěpán a začal ťukat do mého mobilu.
Přečetl jsem si, co jí odepsal. Jestli si to přečetla, tak se akorát nasrala. Ale jedno je jasné.. už nemám paničku.

Šla jsem do firmy, ve které jsem ještě před dvěma týdny pracovala. Nasraná a stěží jsem krotila svůj hněv.
Co si o sobě myslí? Že je ředitel všeho?
´V tom případě se postarám, aby se mí zaměstnanci cítili tak mizerně jako já. Jako opuštěný čokl.´
Jeho zprávu jsem si přečetla s tím, že odepsal něco rozumného a ne toto. Nebude kvůli mně dělat holkám v práci peklo. Tohle Martin Dobešek posral. Šla jsem k recepci.
„Dobrý den, pracovala jsem zde a jdu ještě podepsat nějaké papíry.“ řekla jsem s úsměvem, který byl strnulý jak moc se drala má nasranost na povrch.
„Aha.“ řekla recepční a prohlížela si můj dlouhý kabát, ve kterém jsem byla zahalená.
Už jsem nebyla zaměstnanec, mohla jsem si nosit co jsem chtěla. Nemusela jsem prezentovat firmu.
„Komu vás mám ohlásit?“ zeptala se mě a brala do ruk spojovací telefon.
„Čeká mě paní Vinklárová a pan Dobešek.“
„Pan Dobešek má důležité jednání.“ řekla pochybovačně.
„Já vím, už teď meškám. A už nyní bude určitě dost naštvaný, že se tady vybavuju.“ řekla jsem jí.
Už tak když ho někdo naštve, tak se všichni drží zpět, natož nyní, když s ním týden je k nevydržení.
„Tak raději rovnou běžte.“ pustila mě dál.
Bála se mě ohlásit.
Ve výtahu jsem nezmáčkla patro, které jsem zvyklá, ale to nejvyšší. Tam, kde bylo vedení firmy. Na tom patře jsem byla jen jednou. Elina mě tam poslala s dokumenty pro jednoho akcionáře. Tenkrát jsem přečetla snad všechny jmenovky na dveřích než jsem našla ty jeho. A tak jsem věděla, kde je i zasedací místnost, kde měl nyní ředitel schůzku.
Jestli byla důležitá? Nezájem!
Vyšla jsem z výtahu a začala si rozepínat svůj kabát..
Vytáhla jsem si svou masku, kterou jsem měla schovanou pod ním, a nasadila ji. Prošla jsem kolem udivené sekretářky za stolem. Neměla šanci mě zastavit.
„Moment! Tam nemůžete! Je-“
Otevřela jsem dvoukřídlé dveře do zasedačky a vkročila. Uchopila jsem v rukávu rukojeť bičíku, který jsem tam měla schovaný, a nechala kabát sklouznout na zem. Musela jsem si koupit nové oblečení. To staré zůstalo na šestnáctce a nyní ho má u sebe doma on.
Zvolila jsem červené krajkové šaty s červenými podvazky. Červené boty na jehlách. Líbí se mu červená, tak tady ji má.
Rychle jsem si prohlídla situaci. Couvnout už nešlo. Byl tam velký oválný dlouhý stůl. Jediné volné místo bylo v čele naproti ředitele. Všichni mě sledovali. Kromě mužů v drahých oblecích tam byly i ženy v kostýmcích. Někteří z firmy. I Štěpán.
Aniž bych zastavila nebo přibrzdila, tak jsem šla k prázdné židli. Stoupla si jednou nohou na ni a druhou jsem vyšlápla na stůl. Procházela jsem se po stole a nehleděla na to, že jim šlapu po spisech. Sedící osoby ani spisy nezajímaly. Především muže. Vyhýbala jsem se vodám, abych je nerozlila.
Uprostřed stolu jsem se zastavila, rozkročila a podívala na ředitele, který byl také v šoku. Švihla jsem se bičem o stehno.
„Tohle je to, co jsi chtěl ty zasraný čokle?!“ vzkázala jsem mu….