Holky, jak to vlastně děláte?

Zase vás zklamu, není v tom žádná sprosťárna. A ne, ani později v textu nic takového nevyplave, i když o mně každej ví, že jsem starý prase. Nebudu zastírat, že jsem věčně nadržená milfka v nejlepším věku, který nejsou cizí kundičky cizí, ale dneska to nebude o holkách ani o tom, kterak učinit ženu aspoň na pár sekund šťastnou. Dnes jedu na vážnější téma.

Dnes to bude o štěstí na pár sekund a na zbytek života, o tom, jak zúročit svých osm pokladů kořeněných chilli omáčkou mé jedinečné osobnosti. A protože nemám ve svém okolí nikoho, komu bych ty svoje poklady chtěla nabídnout, budu se muset seznámit. Což o to, seznámit se chci. Ale to seznamování! Seznamovat se nechci. Je to dřina, jako když objevujete nové kontinenty, jenže zpravidla se ukáže, že jediný kontinent, který jste objevili, je ostrůvek uprostřed rybníku kachňáku, skaliska, co původně připomínala Rocky Mountains jsou tak maximálně opuštěný lom, kde jste si jako děti hráli na indiány a na kovboje, a ten na pohled amazonský prales jsou vrbičky nad řekou porostlé divokým chmelem. Prostě nepotkáváte nic, co by vás ještě mohlo překvapit, co by naplnilo kritéria objevu, co "stojí za to".

Oh boy, jak já se nerada seznamuju. Nenávidím všechny ty procedury okolo. Za prvé se nerada bavím s cizíma lidma. Tedy pracovně ano. Dám tomu všechnu potřebnou energii, pak zaklapnu počítač, zamknu kancelář a jdu domů. Ráda si občas s někým nezávazně pokecám v baru, zasměju se blbejm vtipům, přidám pár ještě blbějších a dřív nebo později zmizím do tmy. Začátek online seznamování má většinou atributy toho nezávazného pokecu u barového pultu. To je ještě ta lepší část, pak přichází rozstřel.

Nejdřív odpadnou konverzace, který prostě ztratí jiskru. Nevíte, co psát, nenapadá vás nic vtipného, a když napadne, přijde neslaná nemastná odpověď. Protějšek ta konverzace možná ještě baví, jeho reakce mu možná připadají geniální, vtipné a geniálně vtipné, ale moje hlava při té konverzaci už funguje jenom na nižší procenta výkonu, přestane to být intelektuální výzva a tedy i zábava. Jo, kromě vesmíru je i Gaussova křivka hrozná svině. Každý den narážím na její konce, které se plazí u země někde ve výšce mezi mými kotníky a koleny, a i když dávám pozor, často o ně zakopnu a rozbiju si hubu. Pokud jste neporozuměli posledním dvěma větám, znáte i důvod, proč konverzace se mnou občas končí ve vzduchoprázdnu, protože nejen vesmír a Gaussova křivka, ale i jazyková bariéra je pěkná svině.

Vždycky je dobrý potkat se naživo dřív, než konverzaci spadne řetěz. Když začne konverzací prosvítat paprsek naděje, že to nemusí bejt celý úplně na prd a debilní, mohli byste to tedy zkusit, dát tomu šanci nechat se zklamat face to face. Ne, nebyla jsem vždycky takovej cynik. Byly doby, kdy jsem chodila na první rande rozechvělá, s bušícím srdcem, malou dušičkou, mokrou kundou a žaludkem zavázaným na uzel. A taky byly doby, kdy tam uprostřed dvorka stál na dlažebních kostkách muž, který zastínil slunce (dnes by se do užšího výběru neprobojoval, ale ano, byly doby, kdy jsem i já byla mladší a blbější), dvouhodinové rande, ze kterého si nepamatuju vůbec nic, jenom intenzivní přítomnost toho druhého a touhu bejt tam donekonečna a už nikdy nic nemuset, zatmění mozku, kdy si pamatuju jenom pohybující se rty, myšlenky na to, jak asi líbá, ale ani slovo z toho, co ty rty říkaly, odpolední procházku, kdy jsem tak dlouhou oddalovala rozloučení, až z toho byla intenzivní noční šmajchlovačka v autě na parkovišti uprostřed obydlené čtvrti. Jenže pak přišla řádka rande, na který jsem šla právě s tím vzrušeným očekáváním, že se ta zábavná konverzace přelije do ještě zábavnějšího flirtování, který plynule přejde k tý mokrý kundě a dál to znáte. A ono se to nekonalo. Prostě nic, nula, niente. Ani jiskřička. Přijdete a možná i přijde zábavnej, inteligentní a přitažlivej chlápek. Jenže mojí KTD se nelíbí. Neumí mluvit, zpod sukně většinou houby vidí, takže se její zákony přitažlivosti řídí úplně jinými pravidly. Na ni prostě nevyzrajete jinak, než správně namíchaným koktejlem feromonů, stejně tak, jako já nic neudělám s tím, když z mojí vůně nepadnete na zadek. Fyzická přitažlivost není obočí- nemáš, nenakreslíš. Tím tedy z mého zorného pole odpadá další množina inteligentních, životaschopných, atraktivních, vtipných a jinak perspektivních samečků. Můj hormonální systém je prostě vyoutuje.

Pak přichází další moment, kdy se vám všehomír jenom cynicky směje do ksichtu. Rozumíte si. Baví vás to. Baví vás to dýl než jeden večer a možná vás to baví i ten další. Máte pocit, že to je půl výhry? Jeden velký bullshit. S pravděpodobností hraničící s jistotou je to daleko, to je prostě vesmír. Ano, dvě hodiny cesty jsou daleko, protože musíte při téhle době dojezdu všechno plánovat a synchronizovat, takže z toho zpravidla nic zásadního nebo dlouhodobého nebude, protože stejně časem dojde na otázku, kdo z páru by si měl rozházet život případným stěhováním, omezením kontaktu s dětmi, zvykáním si na nové nejen bydlení, ale i město, přizpůsobit práci. Takže už to vlastně na počátku berete tak, že se seznamujete s ručením omezením, že to je prostě na chvíli, než si odšukáte, co musíte, než vám tam začne haprovat poměr cena/výkon a začínáte přemýšlet, proč kvůli jednomu klásku obracet celej kombajn. Já vím, že je to cynický a hnusný, ale zkušenost je prostě taková. Dlouhodobě pro trochu lásky jezdit světa kraj je časem dost opruz, i když u toho nejste zrovna s hlavou odkrytou a bosí. V životě máme jenom jedno tělo a jeden čas a postupně stejně všichni zjistíme, že trávit svůj jediný život permanentně na tisíckrát projetých cestách není ten nejlepší způsob, jak směřovat ke stáří. Takže máte na výběr dvě možnosti. Jít od toho rovnou, nebo investovat energii vynaloženou na seznamování do něčeho, o čem víte, že časem spolehlivě vyhoří, že z toho žádnej podzim života prostě nekouká. A tak stojíte na další křižovatce a rozhodujete, jestli má vůbec smysl investovat čas a energii do osobního setkání, riskovat, že je vesmír ještě skodolibější, než si myslíte, ujedou vám kopyta a zase budete trávit hodiny, týdny a měsíce na kolejích nebo na dálnici, protože jste v určitým kruciálním momentu přemejšleli tím, co máte obvykle jenom na čurání.

Ano, vím. Existují i jiné než apokalyptické scénáře. Kdo hledá najde a prý musí člověk hledat, zkoušet, seznamovat se, než klapne taková ta trojčlenka běžný lidský přitažlivosti, sexuální atraktivity a dostupnosti v čase a místě. A zde vchází na scénu faktor chtění. Asi vám došlo, že se tímhle pralesem zdánlivě nesmyslnejch požadavků může probojovat jen opravdu malý procento chlapů. A z toho malýho procenta je pak zase nějaký procento, který by mohlo teoretický chtít mně. Naštěstí jsem utrpěla vzdělání humanitního typu, takže jsem matematikou políbená jen tak na okraj, ale i mně dochází, že míra pravděpodobnosti, že potkám toho pravého, se kterým odejdu ruku v ruce do západu slunce, je velmi malá, ne-li s přibývajícím věkem limitně se blížící nule. Když jsem dala dohromady všechna východiska a namalovala graf, je i mně, matematickému diletantovi, nad slunce jasné, že tu pravděpodobnost můžu zvýšit jenom tím, že zvýším počet konverzací, počet schůzek (tedy i s nutným převažujícím počtem schůzek, který budou úplně na pikaču), abych nakonec prostřelila ten zlatej grál a protnulo se to malý procento šance s mou aktuální přítomností v čase a místě. Prostě se tím budu muset prohrabat.

A to by mě zajímalo, holky, jak to vlastně děláte? Kolik konverzací, kolik schůzek, který se stanou, nestanou, který budou stát za kulový, který budou dobrý a bude to stát za kulový až pak, kolik toho musí člověk absolvovat, než to tu škodolibou vesmírnou svini utahá, temným nekonečným vakuem, kterým se nenese žádný zvuk, zazní odpověď 42 a Kuba dostane Stázinu za ženu?