Já a můj pohled na ženské tělo

Napadl mne filozofický, snad až kacířský příměr, kdy navzdory tvrzení Bible, kterou tvořili muži, protože klér, duchovenstvo, kteří utvářeli pohled církve na svět byli přece muži, Bůh stvořil nejprve ženu a to přece z logiky věci. Od pondělí tvořil Svět, tedy okolní krajinu, flóru, faunu, vše bylo krásné, slunné a v sobotu dospěl k názoru, že tuhle krásu osídlí. Rozhlédl se kolem po té Harmonii, kterou stvořil, jak se mu to vše podařilo, připravil si materiál a teď si jej představuji jako renesančního sochaře, kdy začal sochat, tvořit a ovlivněn vší tou krásou kolem si dával záležet. Modeloval ladné křivky a obliny. Svůdný krk s rameny, pod nimi ňadra s rozkošnými a citlivými bradavkami, nádherně klenuté boky s oblými půlkami zadečku vzadu, zatímco vepředu hebké, krásně tvarované stydké pysky Stehna, lýtka pak dotváří tou nejjemnější špachtlí, aby vše bylo tip-ťop. Když je hotový obchází tenhle svůj výtvor, kriticky si jej přeměřuje ze všech možných stran a úhlů …. Je spokojen, tohle prostě nemá chybu a tak mu vdechne život. No a co udělá Eva? Otevře kukadla, kouká kolem sebe, vše zalité sluncem, ale cítí se tak nějak sama, opuštěná v tom široširém světě a tak poprosí Pána Boha: "Prosím Bože, nemohl by jsi stvořit ještě někoho, aby bylo s kým si popovídat, nějakou kámošku." Pán Bůh se zamyslí, je unavený, vyčerpaný po vší té šestidenní dřině, ale nechce Evu zklamat. Tak hrábne ještě jednou do toho materiálu, ale už mu schází to nadšení, ten elán a tak stvoří chlupatého, vousatého chlapa. Sedí na tom sochařském štokrleti, v ruce mu zbývá poslední kousek materiálu, je mu líto to vyhodit a jak tak má před očima ten Adamův rozkrok, přilípne zbytek sochařské hlíny právě tam. A od těch dob to z mužského těla takhle legračně trčí a plandá. Naopak ženské tělo i duše pro mne byly vždy inspirující a vždy jsem jim jen záviděla. To že jim stačí minimum líčení, žádné vycpávání se na patřičných místech a naopak skrývání míst jiných. Tady se mi vybavuje, jak jsem kdysi tvrdila, že mi můj penis nikterak nevadí. Vadí mi a to právě pro tu neestetičnost, nepoetičnost a v mém případě vlastně i zbytečnost a jen strach z doktorů, skalpele, řezání do mého těla mi nejspíš zabrání, abych se jej zbavila úplně. Když se koukám do zrcadla, tak si říkám do pasu dobrý a laskám si zvětšující se prsa i bradavky, možná nějaké to kilečko dolů i ňadra by tak vynikla ještě víc, bílá kůže stále pevná a vláčná. Ale dál pod pasem ... O bocích se nedá vůbec mluvit a ve srovnání s rameny, je tam velký nepoměr. Možná zadek, ten prý je dobrý slyšela jsem z několika stran. A nohy? Na ty jsem byla vždy hrdá a dá se říci, že stále jsem i když kotníky už mi čas od času otečou, prostě není to jako ještě před pár lety. Tolik tedy já a ženské tělo.