Falešný ego

Tento web navštěvuji, abych se odreagoval, vypnul, snad se i uvolnil, a když potkám někoho podobně naladěnýho, tak třeba dát řeč, flirt, vyměnit fotky, webka, atp. Nebráním se ničemu. Občas to klapne, občas ne, záleží, co člověk očekává. Snažím se být pozitivní. Nechodím sem proto, abych do někoho rýpal, s někým se hádal, nebo předváděl, jak mám blbou náladu. Dokonce, i když někdo spamuje v chatu nějakým bizárem, tak se snažím dotyčného upozornit pokud možno slušně a v klidu.

Pokud už s někým komunikuju a investuju do něj svůj čas (místo toho abych prokrastinoval jiným způsobem), jsem otevřený názorům, vnímám obsah sdělení a sám se vyjadřuju přímo, jasně a srozumitelně, a považuju tak nějak za samozřejmé, že si nebudu vymýšlet pohádky, lhát o sobě, přetvařovat se.

Zaprvé: proč bych to dělal? Jsem, kdo jsem. Jinej už moc nebudu. Ne, že by nebyl prostor ke zkepšení. Mám spoustu chyb a nedostatků. Ale tohle jsem já. Možná hned každýmu o sobě neřeknu všechno do detailu, a neukážu ksicht a ptáka zároveň, a určitě to neudělám na povel, ale když už o sobě něco říkám, tak je to tak, jak říkám. Nemusíš hledat jinotaje, spiknutí, nebo pasti. Se mnou ne.
Zadruhé: když už si s tebou píšu (ať jsi kdokoliv), tak nejmenší uznání respektu k tobě je to, že nekecám. Pořád existuje možnost, že se s někým odsud potkám doopravdy. A z představy, že bych měl v reálu pokračovat v nějaké roli, jsem unavenej, jen když o tom píšu. To je schýza, to děkuji, obejdu se.

Ve své nekonečné naivitě se takto bavím s každým, v očekávání, že to platí pro všechny. Jenomže lidi jsou holt různý – hubený, tlustý, hnusný. Dovedu ještě pochopit, že se potřebuješ ujistit, že nekecám, nebo že prostě nemáš v plánu nějaký důvěrnosti. No problem.

Co mě ale vyloženě vytáčí, když vidím, jak si zde některé dámy uměle pumpují ego. Nemylte se, prosím, já nejsem nějaký zatrpklý misogyn. Já mám ženy rád, vážím si jich a ctím je. Ty nejsilnější emoce, jaký jsem prožil, události na který budu do smrti vzpomínat, za vším byly ženy.
O to víc mě mrzí, když se projeví některá jako manipulativní, útočná harpyje. Nepochybně tomu podléhají i někteří pánové, ale já to teda pozoruju především u dam. Ono totiž tím, jak je tento web postaven, si na to člověk velmi snadno naběhne. Ne, že by se to jinde nedělo, sociální sítě jsou tím prolezlé skrz naskrz, například tu modrou pi...inu jsem kvůli tomu už před mnoha lety zcela zavrhl. Zároveň uznávám, že někteří jedinci si o sražení hřebínku vyloženě koledují. Ale postavit si profil se zjevným záměrem upozornit na svůj sexappeal, k tomu si ještě zvolit nick typu: MilujutoZezadu, NadrzenaDevka nebo DeepthroathBitch, a pak se strefovat do trubců, kteří okamžitě vylítnou v hustém roji s touhou uspokojit zoufalé volání nebohé samičky – to je dost lacinej faul. Ale budiž. To je explicitní příklad toho, jak si žena zahojí pošramocené sebevědomí na tupém muži. A pak jsou tu holky, který mají manipulaci v krvi, využívají snadno získané důvěry a pak, podle situace, aniž by k tomu byly záměrně vyprokovány, uštknou. Když se to stane, člověk si připadá jak idiot, přemýšlí, co udělal nebo řekl tak špatnýho, a ani ho nenapadne, že dostal dárek na rozloučenou od ženy, se kterou ještě před chvílí sdílel ty největší intimnosti. Může být, že jsou holky, které si to ani neuvědomují, a takhle se projeví ve snaze vyhnout se kritice, neztratit tvář, udržet si dominanci, nebo jako únik ze situace, v jejímž světle by nebyly dokonalé. Ať už je snaha někoho shodit, ponížit, nebo jen tak seknout nevědomá, nebo zcela promyšlená, pro toho, kdo tím projde, je to nepříjemné vždycky stejně. Někdo nad tím mávne rukou, jiný třeba vybuchne a další se schová do kouta. Každej se s tím srovnám jinak. Anebo nesrovná, protože třeba nějakou formu ponižování zažívá celej život, už tak je na pokraji duševní vyrovnanosti, a tohle mu moc motivace do života nepřidá. Jasně, nemá být prostě tak důvěřivej. Ale ani se už nedivím, že si pak tyhle typy celej profil kompletně vycucají z prstu, a vydávají se za ženský. Chci tím říct, že tohle krmení ega, může být někomu vážně nebezpečné. Na druhou stranu, všichni jsme tady dospělí, a kdo se bojí, nesmí do lesa. Nikdo tady není s pistolí u hlavy nucenej někde někomu něco.

Proč to všechno vlastně píšu? No rozhodně si nedělám iluze, že bych svět udělal lepším místem. Ten, koho se to týká, pokud by si to nějakým omylem přečetl až sem, si pravděpodobně vůbec neuvědomí, že by se v tom mohl najít. A už vůbec nepočítám s tím, že by se někdo teď štípl do nosu a v náhlém prozření se zamyslel, nebo vůbec aspoň připustil, že možná do někoho úplně zbytečně sekl. Je těžké odolat pokušení někoho shodit, nebo zesměšnit, když se ten člověk sám nabízí. Ještě těžší je, když si to uvědomím, omluvit se. Omluvit se a přiznat chybu, to je na sociální síti naprostý sci - fi. To je něco tak neslýchanýho, že se sám sobě divím, že to vůbec zmiňuju. Ale pokud se teda chceš omlouvat, tak bys měla vědět za co. Věta typu: „Omlouvám se. Ale tohle já nedělám.“ – co to jako má bejt? Tak jo, nebo ne? Nedokážu rozklíčovat, jestli o tom víš, nebo ne, ale takhle zase jenom děláš z člověka pitomce.

Ale abych to nějak uzavřel. To hlavní, co se tady snažím říct, je asi tohle:

Nezáleží na tom, z jakýho důvodu máš potřebu si do někoho kopnout. Možná nejsi zlá. Možná si jenom nejseš jistá sama sebou. Nebo jsi nedůvěřivá, a máš pro to svý důvody, protože muži v tvým životě byli sebestřední nafoukanci nebo zbabělí sráči. Možná ti někdo ublížil, a ty to takhle vracíš. Možná to je celý jenom taková hra. Ale jedno je jistý, že pokud s tím něco neuděláš, jsi na nejlepší cestě stát se protivnou, hašteřivou ježibabou, který se každej radši vyhne. Což by možná zrovna v tvým případě byla velká škoda, protože až na tyhle občasný faily, nejsi jenom povrchní, nafintěná figurína, ale milý a inteligentní děvče, který stojí za ztrátu jakéhokoliv množství času.