Jezerní královna

Moji milí, chci vám všem poděkovat za účast v pohádkové výzvě, a co bych to byla za pořadatelku, abych se vám za účast neodměnila. Původně jsem měla v plánu udělit cenu za nejlepší pohádku, jenže každá pohádka byla jiná, jinak strašidelná a jinak ňuňu, takže jsem vážila, měřila, grafy kreslila a výsledku se nedobrala. Ale nechtěla jsem zůstat nic dlužná, tak vám za odměnu přináším pohádku svoji a ještě jednou, protože napoprvé nám ji přes noc sežral zlý trol. Možná to není tak docela pohádka, ale co kdyby? Tak se milé děti hezky usaďte a poslouchejte:

Bylo, nebylo, (možná bylo, možná nebylo), žili v jednom městě v českém království dvě škole sotva odrostlá dítka. A protože se zdálo, že kaše ze společné mísy už moc ujídají, poslali je do světa. Tak se ti dva drobečci, čerstvě za prahem třicítky, ocitli zcela sami, v cizím dalekém městě. A jelikož to byli dva lumpové a nezbedníci, chtěli okusit všeho, co jim to daleké město nabízelo. Ochutnávali hlavně místní vyhlášené pivo, až jednoho dne objevili tajemné oznámení:

Chcete-li poznat rozkoše neobvyklé, dostavte se dnes večer do vyhlášené krčmy U kapajícího ptáka. Společnost vybraná, ceny mírné.

Zejména ta „vybraná společnost“ oba zvědavce zaujala. A jelikož ten večer zrovna neměli nic lepšího na práci, skočili si domů pro nedělní šaty a boty určené do kostela a už si to pelášili městem. Bloudili, bloudili, ptali se kolemjdoucích, ale krčmu najít nemohli. Až se najednou zablesklo ve tmě světýlko od otevřených dveří a zevnitř zazněl hlasitý smích. „To bude ono,“ zaradovali se oba a už se hrnuli do osvětleného šenku.

„Kampak, kampak?“ zastavil je hned u dveří obrovský zrzavý kocour, který měl na starosti, aby se dovnitř nedostal nikdo nepovolaný. „Za hledáním rozkoše neobvyklé,“ odpověděla holka odvážně, přestože v ní byla malinká dušička. Kocour byl obrovský a hrozivě práskal vousy. „No, no, vy se nějak cítíte,“ krotil ji kocour, „rozkoší se vám zachtělo, ale jestlipak taky umíte radost dávat?“ „Tss, jasně, že umíme,“ zašklebila se holka, přestože neměla ani šajn, co má obrovský kocour na mysli. Jenže to byla holka tvrdohlavá, a když si usmyslela, že něco podnikne, nezastavil by ji ani kocour velikosti buldozeru, natož takový, který projde dveřmi do hospody. Celou situaci od baru sledoval pan Rybka, kterému se ta divoká holka líbila, vždycky měl rád kombinaci kuráže a nevinnosti. „Já si vezmu tyhle dva na starost, pane Garfield,“ prohodil nonšalantně. „Tak pojď maličká, trochu se rozhlédneme po lokále,“ pronesl sonorním tónem a se slovy „až po Vás, mladý muži“ pronesenými směrem k klukovi už vedl oba výrostky k baru a při tom nenápadně pokukoval té třicetileté holce na dobře rostlé kozy.

U baru si dali po kalíšku, když v tom přišel konferenciér a začal uvádět první číslo programu. A co čert nechtěl, jako první byla na programu soutěž, kdo umí nejlíp lízat. Kluk s holkou se po sobě podívali a hned zvedli ruku. Co je to za blbou hru? Lízat jazykem přece umí každý. A než se nadáli, konferenciér oba vedl na nevysoké pódium. Po nějakých úvodech každému strčil do ruky zmrzlinu, holce cuc na kládě, klukovi ruskou a že prý závod, tři, dva, jedna, teď. Asi jsem zapomněla říct, že oba byli ze skromných poměrů a zmrzlinu měli naposledy předloni u tety na pouti, a to je ještě jenom kousek, protože si stihli dvakrát, třikrát líznout, než jim zkušenější bratránci po krátké bitvě jejich nedojedené zmrzliny nelítostně sežrali. Po zkušenosti z krizového vývoje ze sebe oba vydali to nejlepší a zatímco jejich soupeři sotva omočili nosy a mandle, kluk s holkou už ukazovali zmatenému rozhodčímu prázdný klacík a dosucha vylízaný papír. „Vy jste tady spolu?“ vyptával se konferenciér, aby vyplnil mezeru, než i ostatní dolížou sladkou smetánku. "U vás doma to musí být tedy pořádná divočina,“ blekotal zmateně dál a byl rád, když chlapec s pohrdavým „polez“ odvedl holku z pódia a vmísili se do davu. „Dobře jsem si vybral,“ mnul si ploutvičky pan Rybka a kousal si špičky kníru, jak usilovně přemýšlel nad tím, jak zúročit službu, kterou oběma již ne mladistvým poskytl při vstupu do podniku.

Kluk i holka se měli v průběhu večera čile k světu, klábosili tady i tam, tančili, pili kalíšky a pivo teklo proudem a hostů pomalu ubývalo. Když už byli dost vyjančení, vrátili se k baru napít se studeného piva a tam ji spatřili. Důstojnou, s dobře rostlou zadnicí a lesklými vlasy které spadaly v dlouhých pramenech až pod sedák barové židle. A ano, hádáte správně. Zase to byla holka, ta zvědavější a drzejší, kdo se dal s tou dámou do řeči. Začala se zvědavě vyptávat na hérkér a skinkér a přitom jí koukala do těch jejích očí a pomalu ale jistě se topila hloub a hloub, a ani nevěděla jak, a měla obě ruce zabořené v jejích vlasech a líbala ji na pusu, tak, že jim občas křísly zuby o zuby. A slovo dalo slovo, najednou holka měla jednu její bradavku v puse a ruku v klíně, a kluk, aby se zase neopičil, měl v puse druhou bradavku. Holka měla ruku celou mokrou, a že jí bylo líto lakované židle, klekla si, a snažila se všechnu tu mokrost v klíně té tajemné ženy slízat, ale nešlo to, holka už se trochu topila, žena vzdychala tak, že ji pan Rybka musel přidržovat zezadu, a přitom jí hladil ve vlasech, líbal na ústa a tím svým hlasem ji uklidňoval mezi vzdechy, že „to je přece v pořádku, maličká,“ přestože dáma byla všechno, jenom ne maličká. A jak tak tahle majestátní žena vzdychala víc a víc, kluk už se neudržel, dobře mířeným loktem a s varováním „uhni,“ knokautoval holku a sám zaklekl mezi bělostná stehna a opájel se božskou vůní nektaru tekoucího proudem. Holka se ale nevzdávala, vzala do úst jednu bradavku, druhou do ruky a žena vzdychala ještě víc, že už ji ani pan Rybka nestíhal uklidňovat. Zespoda se ozývalo jenom šplíchání, jako když si při sjíždění Vltavy naberete do lodi, když tu se najednou ozvalo současně dlouhatánské dvojčárkové „ááááá“ a zespoda jenom tlumené „ty vole“. Kluk stál v louži, jako když po něm chrstnete kýblem a celý bar najednou voněl po kytičkách. Pan Rybka pomalu kolaboval při balancování barové židle obtěžkané mrtvou váhou orgasmem znaveného těla.

Všichni na to koukali jako vyjevení. První se zorientoval pan Rybka. „Tak my asi zaplatíme a jdem.“ Sáhnul do šosu, hodil na bar zmuchlanou bankovku, čapnul holku pod paží a už mizeli do tmy okolo udiveného pohledu zrzavého kocoura u vchodu, který měl oči velikosti hrnečků na espresso.

A jak dopadl kluk? Ženu pojmenoval Jezerní královna, stal se v jejím království králem a jestli neumřeli, squirtuje mu do postele dodnes.