Poskvrněn.

Kde začít? Asi od začátku.

Nikdy jsem nebyl zrovna sociálně zdatný jedinec. Spíš pravý opak. Dítě, které jeho vrstevníci nesnášeli, protože v hodinách neustále zdržovalo aktuálnějšími poznatky, než jaké učitel právě přednášel. Nespočet poznámek, které rodiče po čase začali ignorovat, nakonec vedl i ke snížené známce z chování. A tohle razítko mi zůstalo v podstatě až do konce vysoké školy.

Ale co takové sociální prkno dělá, když se v něm začnou bouřit hormony?

No, asi to většinu překvapí, ale v mnoha případech se tyhle bouře spustí mnohem později než u většiny lidí. Takže ano, vážně jsem v pubertě neměl ani nejmenší chuť navazovat jakýkoliv intimní vztah se ženou. Ne snad proto, že bych byl homosexuální nebo měl pochybnosti o své sexualitě. Ona ta sexualita jednoduše neexistovala. Dalo by se tudíž říct, že většinu dospívání (berme to do jednadvaceti let, kdy se ještě vyvíjí šedá kůra mozková) jsem byl v podstatě asexuální.

Moje jediná milenka byla věda. Hlavně fyzika a chemie. Nakonec jsem se rozhodl pro kariéru teoretického fyzika.

A jak se neobratný teoretický fyzik dostane k sexu? No, asi jako slepý k houslím. Úplnou náhodou. Tu slečnu, o které jsem psal v předchozím blogu, jsem už nepotkal. Zato jsem potkal jinou. Vlastně jsme do sebe spíš – doslova – narazili.

Připadal jsem si jako neuvěřitelný idiot, že jsem vrazil do člověka. Obzvlášť do slečny. O to větší překvapení bylo, když jsem po nekonečných omluvách sebral odvahu a navrhl jako kompenzaci kávu. Nesnáším chuť kafe. Ale ženy ho milují. Obzvlášť když je to tekutý dezert s přímou linkou k cukrovce.

Nakonec jsme našli kavárnu, kde měli poslední zbytky domácího dýňového sirupu. A tak jsem poprvé ochutnal pumpkin spice latté. Budu se opakovat – fakt nemám rád kafe a ten sirup to nezměnil.

Z kecání nad kávou a vysvětlování své práce (a jejího vysvětlování, co studuje na vejšce) se to přirozeně přehouplo v dlouhou procházku. Když se začalo stmívat, navrhl jsem, že ji doprovodím domů.

„Máš v plánu mě rozčtvrtit a hodit moje ostatky zvěři v lese?“

Upřímně, ani se nedivím, že by ze mě někdo mohl mít tenhle dojem. Po zasmání nakonec kývla. Když jsme dorazili k jejím dveřím, řekla mi, ať počkám. Jen si něco vezme. Klidně by mě vzala nahoru, ale spolubydla. Necelé tři minuty nato mi polohlasně houkla, že mi hodí klíče, ať jdu za ní.

V tu chvíli se mi nohy změnily v želé. Měl jsem pocit, že bych potřeboval minimálně dvojnásobnou dávku kofeinu. Ne doporučenou, ale tu na infarkt.

Nakonec jsem se dokodrcal nahoru, kde už na mě čekala v kalhotkách a flanelové košili. Nabídla mi panáka. Nepiju. Dostal jsem čaj. Nudný nápoj pro nudného teoretického fyzika.

„Co když tak nudný nejsem?“

Netuším, kde se ve mně vzala ta drzost, ale očividně to fungovalo.

„Tak mi to dokaž.“

Měla napůl zvědavý, napůl vyzývavý pohled.

Jak to dopadlo? No… první dva pokusy byly… řekněme rychlé. Pak se do toho vložila psychika a přišel opačný problém – nemohl jsem se udělat. Ale slečna s klepajícíma se nohama vypadala spokojeně.

Dostal jsem pozvánku na domácí rande. Příští víkend. A tentokrát i ten kontakt.

Takže jaké bylo poprvé po osmadvaceti letech? Nezapomenutelné!