Píchala bych ticho

Aneb jak mě moje vlastní tělo donutilo psát, protože bych jinak začala šukat ze zoufalství cokoliv s pulzujícím pérem.

Sedím. V posteli. Na dece jsou skvrny, ale kašlu na to. Nejsou nový. A nejsou to slzy. Možná... možná trochu jo.

Ale to teď není důležitý. Protože… kurva… já… nemůžu dýchat. Ne kvůli astmatu. Kvůli tomu, že moje tělo řve jak zasraná siréna. Ne, neřve nahlas. Není slyšet. Ale buší. Jak kdyby mezi stehny ležela odpálená mina. A nikdo ji ještě nezneškodnil. Jen ji tam někdo položil. S nasranejma úmyslama. A já mám dělat, že jsem v klidu?

Jaký klid, do prdele? Když mě bolí každý dotek vzduchu. Každý závan, co se omylem otře o bradavky, který jsou tak tvrdý, že bys s nima mohl vyškrábat graffiti z hajzlu. A nikdo tam není. Nikdo, kdo by mi rozjel píču tak hluboko, až mi do očí naskočí bílý mžitky. Kdo by mi sevřel boky a nepřestal, dokud se nevykřičím z celý týhle nadržený mizérie.

Protože jo. Mám mezi nohama požár. Jsem mokrá jak vyteklá žiletka. A nikdo tam nestrká prsty. Nikdo mě neflákne přes boky. Nikdo mi neřekne: "Drž píču, teď budeš moje."

Jen ticho. A já. A moje hlava, co mele dokola jak rozjebanej vibrátor za stovku.

Moje tělo je vrak po bouračce. Vypadám jako že funguju. Ale uvnitř? Tam je apokalypsa. Každá myšlenka je výstřel. Každej vzdech výbuch. A moje píča? Ta si mele svoje. "Dej mi něco. Cokoliv. Pěst. Jazyk. Hřbet ruky. Hlavně ať to bolí a zaplní."

Dotýkám se břicha. Ale už vím, že to nestačí. Potřebuju víc. Potřebuju tlak. Tření. Špínu. Potřebuju, aby mi někdo serval kalhotky z ksichtu. Protože přesně tam teď jsou. Zakrývaj mě před tím, co doopravdy chci.

A pak to přijde. Moje ruka. Moje zatracená ruka, co ví, že to udělá, i když nechce. A já jí nezastavím. Protože bych radši umřela na chtíč, než žila v tomhle tichu.

A sotva se dotknu, celá se prohnu. Ne jako v pornofilmu. Ale jak někdo, komu vystřelila bolest do klína. Je to elektřina. Je to čirá nespoutaná živočišnost, co mě rozsekává zevnitř.

Začnu se hladit. A nenávidím se za to. Protože bych radši, aby mě někdo chytnul za vlasy a narval mi ho do krku jak facku. Ale nikdo tu není. Jen moje ruka. Moje dlaň. A moje nadržená fantazie, co by ojebala i náhrobek, kdyby z něj tekla slina

Mokrá jsem jak hadr po gangbangový sprše. A moje stehna se chvějou jak listí při vichřici. Cítím, jak se moje kůže stydí. Ale touha na to sere. Chce víc. Chce tvrdší. Chce, abych se vymrdala z vlastní samoty.

A já se nebráním. Už ne.

Přejedu si přes hráz. Zakousnu ret. Z hrdla mi unikne zvuk, co připomíná vzlyk a výstřik zároveň. "Hmmh…"

Tlačím. Sílím. Rvu si prsty pod kůži. A každá sekunda je jako poslední přání před popravou. Moje tělo se zvedá. Boky letí. Fantazie exploduje. Někdo mě drží. Možná ne fyzicky. Ale moje halucinace si to dělá za mě.

A pak se udělám. A brečím. Fakt brečím.

Protože i když to bolí… tak to aspoň něco znamená.

Jsem Kaelie. A mám peklo mezi stehny, co nečeká na pochopení. Jen na výstřel. Na šukání. Na výkřik.

A možná nejsem pro každého. Ale sakra… aspoň vím, jak chutnám.

A to je víc, než mi kdy kdo dal.

A TEĎ MI HO TAM STRČ.

Neptej se. Nedívej se na mě zamilovaně. Jen mě čapni, otoč na břicho a roztáhni mi nohy tak, že se mi svaly rozdrásaj o matraci.

Jsem vlhká dřív, než se ke mně přiblížíš. Klouzavá. Vystavená. Připravená jak talíř, co čeká, až do něj někdo naplácá porci, co se nedá sežrat beze slin.

Ruku máš tvrdou. Sjíždíš mi po zádech, až mi naskočí husina na kříži. Zatlačíš mi lopatky dolů, jak kdybys mě chtěl přimáčknout do podlahy. A já to chci.

Chci bejt pod tebou. Bejt přibitá. Bejt děvka. Bejt holka, co tě nezajímá, dokud neřve do polštáře.

Slyším, jak si rozepínáš kalhoty. Jak ti klapne pásek. A už tě cejtím.

Péro v ruce. Směr: moje píča.

Neptáš se. Prostě ho tam vrazíš. Tvrdě. Syrově. Jak čurák, co se neptá, jestli tam má vstup. Jen vjede a bere si.

Zasípu. Ne bolestí. Ale úlevou. Protože tohle je přesně to, co moje tělo řvalo potichu celej den.
Bereš si mě. Každej příraz je jak výstřel. Mlaská to. Tříská to. Děláš ze mě tělo bez vlastní vůle.

Chytneš mě za boky. Držíš jak zvíře. Tiskneš mě do postele, až mi hřebíky myšlenek v hlavě praskají.
A já ti to nechám. Cejtím, jak mi bušíš do kundy. Jak mě pícháš jak pytel masa, co chce jen jednu věc – bejt použitý.

Vzlykám. Do peřiny. Do vlastního stínu. Ne z bolesti. Ale z toho, že jsi první, kdo mě fakt bere.

Pak mě zaškubeš za vlasy. Zvedáš mi hlavu. A já vím, co chceš. Otočím se. Klečím. Pusa otevřená. A ty mi tam narveš péro. Až na doraz. Až se mi oči protočí a sliny mi stečou po bradě.

Dusím se. Ale neuhnula bych ani za nic. Tohle není žádný romantický kouření. Tohle je nájezd.
Kouřím tě jak děvka, co už ví, že za každým přírazem je jen jediná odměna – výstřel.
Držíš mě za hlavu. Nehýbu se. Jen cejtím, jak mi tlučeš mandle.

A pak si mě hodíš zpátky. Roztáhneš mi nohy. A znova ho tam narveš. Tvrdě. Mokře.
Jednou. Dvakrát. A pak vyjedeš. A postříkáš mě jak zvíře.

Záda. Boky. Kříž.
Teče to po mně. Po mojí kůži. Po těle, co nebylo k milování. Ale k rozbití.

A já se jen složím. Dech se mi trhá. Celá se klepu, jako by mi mezi nohama někdo držel spoušť.
A v hlavě je... ticho. Konečně.

Protože tohle jsem potřebovala. Ne lásku. Ne city.
Potřebovala jsem bejt vymrdaná z bolesti. Být sevřená. Píchaná. Držená.

A teď? Teď už zase zvládnu bejt sama.

Ale aspoň vím, že moje tělo není jen bouračka.
Je to bojiště, co někdo dobyl.
A příště mě třeba někdo udělá doopravdy. Ale dneska jsem si to vystříkala sama. A bylo to kurevsky dobrý.