Kniha hříchu - viteál El (1)

Tenhle příběh začal před dávnou dobou. Technická vysoká škola, Praha, bakalář za mnou do magistra daleko. Já víc než 3 roky zadaný, ale s rostoucí touhou a pocitem, že mi něco chybí. Ke studiu jsem pravidelně cvičil, běhal strahovské kopce, hrál fotbal v Praze i na východě Čech.

Nejsem party boy, ale s partou kluků, která pokračovala z gymplu do Prahy, nebo po fotbale bylo pivo fajn. Konec května a blížící se 4 denní školní exkurze po technických památkách pro mě neznamenal žádné zásadní vzrušení. Pro většinu ostatních to ale byla toužebně očekávaná alkalkoholem prosycená túra. Jel se okruh jih-západ-sever. Nevynechal se plzeňský pivovar a další byla zastávka, kde se nocovalo, byla lázeňská.

Sešli jsme se tam všichni účastníci zájezdu na jednom pokoji, bylo nás hodně přes dvacet. Holek však po skrovnu - asi jako na výletní lodi pro homosexuály v komedii Plnou parou vzad. Nálada byla uvolněná a zábava byla v plném proudu. A pak se to stalo ... El zoufalá z nekonečného rýpavého vodopádu slov našeho team leadra pití a zábavy, jehož průchod studiem je dodnes legendární, schovala hlavu mezi moje lopatky. Po pár minutách konverzačního šermu jsem ji přece jen před nevybíravými a vlezlými poznámkami zachránil. V jejich očích byl vidět vděk, ale i něco jiného.

Začali jsme se bavit, odhalovat roušku tajemství toho druhého. Sice jsme o sobě věděli od začátku studia, vlastně už od seznamováku. Dokonce jsme pak bydleli i na stejném bloku na koleji, ale vždy jsme se míjeli. Spojovala nás hluboká záliba ve sportu, velká očekávání od našich náročných rodičů, i to že jsme oba měli svůj vztah, který měl svoje mouchy. Z nočního povídání se postupně stalo víc, začali jsme si psát.

Já se dozvěděl, že se do Prahy nevrací zpět z poslední zastávky v měsíční krajině s námi, ale jede o den dřív veřejnou dopravou po vlastní ose. Jako správný gentleman jsem ji nabídl pomoc, že ji vezmu tašku na zastávku vzdálenou pár kilometrů. Je to příliš dávno, abych si pamatoval, o čem jsme se cestou na bus bavili. Ale ten pocit z té společné procházky mám v sobě uložený už napořád. Vzrušení, radost, štěstí, život, moje ruka na zátylku El, v jejích vlasech a první polibek. Vášnivý, intenzivní, plný touhy, zhmotnění všech druhů přitažlivosti a neskutečně fungující chemie.

Cestou zpět do kempu mi od El přišla zpráva, že by to do mě vůbec neřekla, že dokážu takhle líbat, chytit jí přesně tak, jak chtěla, potřebovala, že na to rozhodně nepůsobím. Je pravda, že to vlastně přišlo samo, rozhodně jsem tou dobou neměl tolik zkušeností, aby tohle pro mě byla samozřejmost.

Šel jsem zpět do kempu s úsměvem od ucha k uchu a zatím si neuvědomoval, jak moc se začíná můj život měnit a komplikovat.