Ženy jako společnost a pomoc

Nevím, jak to máte vy, ale mne má vesmír, bůh a ženy rádi. Když mi bylo nejhůře, když jsem měl těžké životní období, vždy mi nějaká přišla na pomoc. Byla tu Alexa, ukrajinská dívka, která byla ze zámožné rodiny a které otec lodní mistr posílal do Brna dvacet tisíc jako kapesné, a která studovala na univerzitě. Sex s ní byl nic moc, hodně kouřila (cigarety), a když se opila, kopala do gum od aut a byla nepříjemná. Chvíle s ní byly fajn, povídání taky, chodili jsme do kina a zapomínal jsem s ní na starosti.

Pak tu byla Helena, krásná studentka s vlastním koněm, která měla božské hubenější tělo, parádní zadeček a menší kozy, perfektní úsměv a mladou nespoutanou drzost. Šukal jsem ji děsně rád, měla to ráda zezadu. Nekouřila mi ptáka a nechtěla se nechat lízat, byla taková svá. Byla to nejlepší holka, co jsem kdy měl, a byl jsem v nejtěžší životní situaci, takže to má zkreslené. Dozajista nebyla dokonalá a měla milion chyb, ale mně to bylo jedno.

Předtím, když jsem nic moc neřešil, jsem měl spoustu vztahů, ale bral jsem je laxně, a potom, když jsem řešil ještě mnohem víc – psychózu a následnou nemoc, jsem už byl sám, přestože jsem společnost opravdu moc potřeboval. Jenže jsem soudný, takže jsem pochopil, že se s životem musím dál prát sám. Dokud… dokud zase nějaká fajn ženská nepřijde? Kdo ví. Já už jsem teď za vodou, tak mi žádná nemusí pomáhat. Možná bych mohl nějaké pomoct já, uvidíme. Ale asi nemám to správné spasitelské srdce.