Naposledy....

S hlubokým zármutkem, ale i s vděčností v srdci oznamuji, že mě navždy opustil můj věrný společník mnoha tichých nocí – nenáročný milenec, trpělivý posluchač, mistr vibrací a diskrétní parťák v časech, kdy lidská společnost pokulhávala.

Odešel po letech neúnavné služby, kdy rozdával potěšení, aniž by čekal cokoli na oplátku.
Vždy byl připraven, bez otázek, bez výčitek, bez výmluv.

Když zklamala romantika i realita, když bylo ticho příliš hlučné a postel příliš prázdná, byl tu on. Tichý hrdina bez emocí, zato s přesností, na kterou se dalo spolehnout. Nikdy neodmítl objetí. Nikdy neřekl „teď ne“. A přesto nezabíral místo na gauči, neměl potřebu snídat v posteli ani se doptávat, kde jsem byla tak dlouho.

Jeho odchod zanechal prázdné místo v zásuvce… ale hlavně ve mně. Chybí mi jeho rytmus, diskrétní ticho a neochvějná oddanost. A ano, vím, že přijde nový. Možná elegantnější, možná silnější, možná s více režimy. Ale tenhle… tenhle byl první. A na první se nezapomíná.

Odpočívej v pokoji, drahý příteli. Tvá služba nebyla marná. Ač tvůj motor utichl, vzpomínky zůstávají.

Sbohem… můj statečný.... Robertku