Chtěl bych k ní přičichnout

Naše setkání bylo dílem náhody a odvahy zároveň...

Tobě se líbil můj stručný popis na profilu, lehce vystupoval z řady tisíců jiných, nenucený, ale trochu drzý a odvážný ve svém tvrzení...k tomu fotka, která nic neukazuje ale dává prostor pro kouzlení s fantazíí...kdo to je...je opravdu takový, jaký píše? Nebo je to jen manipulace...?

Ve své odvaze jsi neodolala a napsala nenápadné přání hezkého odpoledne...

Já v tu chvíli měl jednání… nepříjemné...o penězích pro podřízené..to je vždy nepříjemná událost...musí se šetřit...v tom jsem, nevím proč, otevřel amatéry...asi aby si dušička ulevila pohledem na něco hezkého...úplně mimo aktuální realitu...

Vidím znak nové zprávy...nedá mi to a mou pozornost najednou sebrala ta ikona...dobrá...jen nakouknu...tam milá zpráva, nenucená, ale vyzývala k další komunikaci...rychle jsem si jí přečetl...rychle se podíval na profil...bože, proč mi tohle boží stvoření píše, vždyť je to bohyně...rychle se vracím zpět ke zprávě a věnuji jí větší pozornost...jednání ve firmě je teď druhořadé...omluvím se a jdu na toaletu...buší mi srdce...tenhle pocit jsem léta neznal...krásná, cizí žena si chce povídat...se mnou...proč...? Co napsat...? Hlavně nenuceně, nechovej se jak puberťák co poprvé viděl krásná ňadra a oslovila ho krásná slečna....

Po pár řádcích, hromadě pravopisných chyb, jak se prsty třásly z toho neznáma, z toho co psát, zaujmout, neurazit...chtěl jsem prostě více...bylo ale už jasné, že ty nebudeš jen tak nějaká diva...ty máš duši, intelekt, nenucenou hravost, smích na duši...a zajímám tě...zajímá tě, kdo je ten na fotce...Chci více...chci jí poznat, pohlédnout do duše...chci aby aspoň chvilku byla součástí mého života...

Dny plynuly, každý den jsme si napsali, občas si popřáli dobré ráno, občas dobrou noc, sdíleli co zrovna se nám honí hlavou, co děláme, co nás trápí, co nás baví...po čem uvnitř nás toužíme. Den za dnem se spojení prohlubovalo, bylo více otevřené, více nenucené...oba jsme se uvolnili...jsme jako oheň a voda...

Já tvrdý šéf, dominatní, zvyklý, že věci plynou jak já řeknu, snažím se řídit svět okolo sebe...ale v jádru mladý, stále nevybouřený kluk, co vlastně touží si hrát, odhodit tu tvrdou krustu...zazlobit.

Ty jsi jako múza, jemná, přející, s úsměvem na tváři a nenucenou lehkostí přecházíš nástrahy života, hravě si poradíš s tím, že jsem trochu tvrdší oříšek na rozlousknutí, že dělám přešlapy...svůdná a tajemná, žádoucí a hravá…



Já si ale stále říkal, jaká jsi z očí do očí...jaké máš ruce, jak voníš, jak ten šibalský úsměv ladí se zbytkem, jaký máš hlas...

Nedá mi to spát...jsem ženatý...mám děti...relativně fungující vztah...nedá mi to spát...ona je tam někde a chce mě vidět...chce mi pohlédnout do očí...chce více, než jen hezká písmenka..

Začal jsem spřádat plány...občas jezdím na služební cesty...ta další je sice za hranicemi, ale cesta vede velmi blízko jejího bydliště...z jedné plánované noci budou dvě...našel jsem hotel poblíž jejího bydliště, rezervoval si tam noc...nechci se po kávě ještě trmácet za hranice...chci si v klidu užít to, co mě čeká...

Domluvila byla, že si udělám check-in na hotelu a dorazím odpoledne na smluvené místo...kavárna, kde to máš ráda ale nikdo tě tam nezná...jsi vdaná, nechceš otázky...

Dorazil jsem...je to přátelská schůzka s otazníkem ve vzduchu, takže oblečen ležérně, ne jako manažer...pohodlné, kožené botasky, jeansy a polo triko s jedním rozepnutým knoflíčkem, ať má parfém prostor...

Podal jsem ti ruku, dal si pozor aby stisk nebyl příliš tvrdý, ale zároveń ukazoval tu lehkou dominanci a radost, že tě vidím... Cítil jsem jemný parfém...dával najevo, že jsi tu, ale zároveň nevyplnil veškerý prostor...odhalená šíje...víš, že bych si chtěl přičichnout...víš, že to mám rád a chceš provokovat...

Oba jsme si měli co říct i přes to, že toho bylo již mnoho napsáno, mnoho vysvětleno...naživo je to prostě jiné...emoce, výraz, pohyby dávají příběhům jiný rozměr...jsou plastičtější, živější, můžeš na ně reagovat...

Čas plynul až neuvěřitelně rychle...tak málo času a tolik toho ještě před náma...navrhl jsem, že se půjdeme projít, ať jen nesedíme...trochu se prokrvit a nadýchat čerstvého vzduchu...souhlasila si...

Venku bylo krásně...teplo tak akorát, sluneční paprsky krásně hřály, vzduch byl cítit po květinách...ale já chtěl cítit něco jiného...Tebe...tu nejvoňavější květinu široko daleko...

Postupně jsme došli k autům, bylo nám spolu krásně, bylo krásné poznat se osobně, co jsem si jen představoval...jsi krásná, svůdná, můj šálek kávy... někdo, koho bych chtěl aspoň na prchlavý okamžik mít pro sebe, dotknout se, pohladit, polaskat, ochutnat...

Ale tady to asi pro dnešek končí...a já pořád nevím, jak voníš...nechtělo se mi to ukončit...chtěl jsem, aby ten okamžik nenastal...podávám ruku na rozloučenou, podání opětuješ ale držíš ruku pevněji...jako by jsi nechtěla, aby se od sebe naše ruce vzdálily...jemně mě taháš k sobě...přivoň si...máme čas...zašeptáš...