Člověk, to zní hrdě. Ale před lidmi se měj na pozoru. Každej má svý kritéria a prověřený postupy ohledně výběru partnera: musí umět uvařit svíčkovou se šesti, zvládat postelovou akrobacii, skládat básně a zasněně pozorovat západy slunce, ležet od rána do večera v knihách, mít na kontě pár míčů, pyšnit se velkejma kozama, svalama, kulatým zadkem, bejt vtipnej a přemýšlivej jak Werich... You name it.

Když řeknu, že bez zkoušky ohněm pořádně nepoznám, kdo je z jakýho těsta, myslím to doslova. Bez víkendu u táboráku v lese prostě nevím. Mám každoročně naspáno mnoho nocí v tomto tísícihvězdičkovým hotelu a neznám lepší způsob, jak oddělit zrno od plev, ať už jde o kamarády nebo partnerky. Tam teprve zjistím, jestli to bude románek či spíš leporelo.

Usmívat se, chrlit bonmoty a vonět doma na gauči, na pláži a v luxusním wellnessu umí každej. Rumcajs mrdal Manku v jeskyni v lese Řáholci a ta si taky nestěžovala. Tahle směs romantiky, fyzický námahy a svobody je zevrubnej test charakteru, kterej neomylně nastíní, zda soužití bude procházka třešňovým sadem nebo Jurským parkem.

Dopravní prostředek je jasnej: vlak. Jestli nechce naskočit do mýho Dezorient expresu, vykolenej z toho nebudu. Ne každej skousne představu, že to je jedinej velkej vůz, kterej o víkendu uvidí, teda když nepočítám ten na noční obloze.

Podstatná je schopnost zabalit jen smysluplný věci – zapovězený jsou stany, make-up, vysoký podpatky, fény, vařiče, miniledničky a kožichy. Jedinej stan bude na mým spacáku (říkám mu cirkus Kludský) a jediná chlupatá proprieta je moje králičí pacička pro štěstí ukrytá v trenclích.

Zvlněný horizont mě láká jak vlnění ženskejch boků. Ukáže se, jestli daná osoba něco vydrží a zda dokáže fungovat bez hromady harampádí. Bez výjimky platí, že co s sebou člověk nemá, to nepotřebuje, a to málo, co s sebou má, mi stejně chce po pár kilometrech v kopcovitým terénu narvat do prdele a následně s úlevou shodit ze skály tento komprimát zhmotněnejch těžkostí.

Neztratí-li dobrou náladu a zbytky iluzí před příchodem na nocoviště, je to pouze poloviční výhra. Na místě přichází další šok – zpravidla jde o ubohoučkou chajdu v lese, zříceninu, převis v pískovcích... Na elektriku zapomeňte, signál je spíš výjimka, voda teče v potoce nebo studánce a k přípravě jídla a čaje z jehličí slouží čoudící táborák.

Jak jsem naznačil v úvodu, tak táborák je bezesporu středobod těhle víkendů – úhelný kámen. Je to ultimátní katarzní činitel. Když zaprší, tak si u něj má nenamalovaná zmoklá slepice osuší pírka a botky, spolupracuje se mnou na jejím zahřívání, škvařící se borová smůla je ta nejlepší aromaterapie, jeho světlo svítí i do těch nejtemnějších zákoutí duše, rozdmýchává vnitřní oheň a probouzí plamínky v našich očích. Navíc jeho praskání je rajská hudba, která spolehlivě přehluší hučení mý klády...

Když po zdolání sedmera hor, sedmero koupačkách v sedmero řekách, potocích a rybnících, zakopnutí o sedmero bludnejch kořenů v hlubokých lesích a sedmero pichách (ať už od komárů nebo ode mě) stále nepociťuje chuť mě zabít a do smrti smrťoucí již nikdy nevytáhnou paty z betonové džungle, vystavím jí certifikát vzorné Pocahontas.