Amateur's dream

Dneska ráno jsem si nemohla pustit nic jiného, než Iggyho Popa. Některý rána takový prostě jsou, mají svůj vlastní sountrack a snaha přehodit na kolej jinýho playlistu vede jenom k tomu, že budete mít celej den pocit, že hladíte ježka proti srsti, takže bývá nejlepší se tomu podat a poctivě si projít horskou dráhu emocí tak, jak přicházejí.

Listovala jsem zdejším modrým webem a najednou mi vlezlo do uší In death car, kus soundtracku z filmu Arizona dream. Fakt jsem měla najednou v ranním slunci pocit prázdnoty, pocit, že jedu pouští, všude okolo mě létají igelitové pytlíky a vlastně nevím proč a kam se ubírám, že jsem už dávno mrtvá, akorát jsem si toho nějak nevšimla.

Každý den tu chodí okolo mě emoce jiných lidí, jako by člověk ladil na starém rádiu krátké, dlouhé a střední vlny. Občas slyším pískání, vrčení nebo tiché praskání výbojů statické elektřiny v atmosféře. Jako když jsem byla malá a táta vybalil velké zelené bedny vojenského rádia s anténou vytaženou až na vršek obrovské douglasky tisolisté a pak jsme seděli mlčky se sluchátky na uších v pokoji osvětleném jenom ciferníkem s ručičkou houpající se na vlnách proměnlivého signálu. Tehdy jsem si představovala, že svět vybouchnul a shořel a my jsme zbyli spolu poslední dva a snažíme se zachytit signály ostatních přeživších. Brala jsem to vážně, na rozdíl od táty, který při pípání morseovky během pár minut spolehlivě upadal do tvrdého spánku.

Napadlo mě, jaké emoce dnes vysílám já v obvyklých černých šatech, křiváku a kotníkových chelsea. Loni touhle dobou už jsem měla za sebou první pondělí v lodičkách. Den, kdy mi každoročně mrznou nohy a cítím, jak se v dutinách sbírá rýma. Pamatuju si to, posílala jsem někomu fotku, měla jsem na sobě kromě křiváku hodně světlou béžovou sukni a bílou košili. Letos jsem zase v černé, jako řadu let před tím, kterou jsem párkrát proložila několika světlejšími výjimkami. Tak nějak jsem zjistila, že vždycky, když jsem se snažila opustit osvědčenou černou, něco se definitivně posralo. A já teď mám životní období, kdy si už fakt nemůžu dovolit další poděl, teď už to musí jít jenom nahoru, takže vsázím na jistotu a zůstávám věrně černá nebo černě věrná, nevím. A do lodiček se mi taky nechce zatím přezouvat, zatím se ve mně ještě jaro neprobudilo natolik, abych měla chuť pokoušet ranní a podvečerní chládky.

Někde v tom světě stoprocentně jsou lidi jako já, ti, kterým ten jejich svět taky vybouchnul a tráva se jim v tom jeho světě taky ještě nezazelenala. Vím minimálně o jednom, který ty moje signály umí přijímat i dešifrovat. Napíše jenom: "Jsi mrdna." A já vím, že to je ten moment, kdy jde sám se psem přes louku, možná ve strouze odkopne kousek trsu narcisek na zahradu, ale kus tam nechá, aby vykvetly pro ostatní i příští rok. V ten moment je sám a nechce bejt sám, přemýšlí o sobě, myslí na mě. A v těch dvou slovech je touha po lidském teple i teplém slově, touha se líbat a číst v mém pohledu. V ten moment se odkopává víc, než si myslí, je to ten moment, kdy by se mohl v pohodě sebrat a ošukat nějakou bludičku, ale místo toho si radši povídá se mnou. Má mě v hlavě i pod kůží, i když to nechce přiznat. A vím, že letos to bude on, kdo ve mně probudí jaro, kdo mě zuje z bot tím proklatě sexy gestem, který mám v hlavě do minula vypálený a jenom myšlenka na to, jak si mě zouvá mi vyvolává šimrání v klíně.

Uděláme deal, miláčku. Dojdu si koupit lodičky a Ty mě pak do nich přezuješ. Astronomické pondělí se blíží.