Nevěra - OK / NOK

Jistě se tu podobné nebo stejné téma přetřásalo už nespočetněkrát, samozřejmě. Ale stále je to horké téma.

Než jsem začala s amatéry, nikdy mi nedošlo, jak velmi časté je, že si partneři v jinak fungujícím vztahu hledají "bokovky".

Vím, že po nějakém čase se ta vášeň z postele vykrade. Začne to být trochu nuda, stereotyp. Jasně. Večer si lehat do postele vedle partnera, báječného tátu/mámu a výborného parťáka do života. Ale co když se stane, že jeden prostě přestane po druhém toužit? Dvakrát v týdnu sedm minut pod peřinou jako povinnost, a nebo vůbec nic.

Není to moralizující výkřik do prostoru, čím častěji se to téma otevírá, tím více otázek mám v hlavě a zajímaly by mne odpovědi.

Když partner neplní moje potřeby, mám si to hledat jinde? Mohu si myslet, že na to mám pak dokonce právo? Že mi nikdo nic nemůže vyčítat?

Co když se dva otevřeně pobaví o potřebě druhého, bylo by fér, navrhnout partnerovi jakousi formu "otevřeného vztahu", aby měl alespoň šanci mi tu nevěru tak nějak schválit?

Když mě partner zkrátka přestane fyzicky přitahovat, ale jinak je skvělý - je nevěra zbabělost, nutné zlo nebo přirozený důsledek?

A kdo vlastně častěji pak tu nevěru odpouští? Ten, kdo miluje víc, kdo se bojí opuštění nebo kdo má méně sebeúcty?

Je horší nevěra fyzická nebo emoční? Co když si každý den s někým pošlu x zpráv, ale partner o tom neví...?

A může být nevěra odpustitelná za určitých podmínek?

Vy sami jste nevěru odpustili? Nebo byste odpustili?

Je nevěra horší, když je plánovaná, nebo když je to "jen" takový opilý úlet na večírku?

A je vůbec nevěra vždy chyba, nebo někdy jen jednodušší cesta, jak zůstat?