Můj deníček: Kuřba u trati

Parkuju u tunelu pod tratí. Jsem lehce nervózní, ale jen lehce. Dneska je to poprvé, co jdu s někým, koho jsem nikdy před tím neviděl. Nedovoluju, aby mě nervy ovládly. Jsem prostě jen nadrženej samec a jdu si pro svoje vystříkání.

Už jede! Parkuje hned vedle, barva auta sedí. Podoba už tolik ne. Na fotkách vypadal úplně jinak. Tváří se celkem příjemně, třesou se mu ruce, když se zdravíme. Jako mohl by vypadat líp, ale co už, není to jedno?

Jdeme do kopce, najít nějaký křoví. Něco si povídáme, není to podstatný. Očima jsem napřed a hledám místo. On dost funí, není zvyklej chodit. Ajťák no!

Křoví u trati je dost hustý na to, aby skrylo naše stažený kalhoty u kotníků a tvrdý ocasy. Ošaháváme si je. Má pěkný, macatý péro. Zajímavý, že podoba s fotkama sedí. Čekám, až konečně zaklekne a vezme ho do pusy.

No ty kráááásoooo! To je orální koncert. Podlamujou se mi kolena, teda co on s tím pérem umí! To jsem ještě nezažil.

S obrovskou péčí mi ho cucá a saje, kouří božsky. Snad nejlíp, co jsem kdy zažil nebo co. Vděčně ho hladím vlasech, ale zároveň mu přidržuju hlavu, aby mi nikam neutekl.

Hekám a funím, to je Hulič roku! Lehce přirážím, ale nechci, aby se cítil nepříjemně. Dělá to fantasticky. Roztejkám se blahem a už budu! Musím se opřít o strom, protože se to fakt nedá ustát.

On zrychluje tempo. Občas ho pohoní, občas pokouří. Jdu do finále. Projíždí vlak. Troubí! Viděl nás fíra?

Stříkám! Stříkám do spadanýho listí a můžu se uječet rozkoší. Konečně stříkám a stříkám dlouho. Lítaj toho ze mě litry.

"Tak ty jsi hustej," uznale pokyvuju.

On se spokojeně usmívá.